instalace / audio nahrávka, 14:53 min. / reproduktor, cd přehrávač a zesilovač
namluvil vladimír strejček, nahrál tomáš vaňek

zpřítomnění

stalo se to před lety. před deseti, myslím. v bývalém satelitním městě. v okolí centra. v jednom z těch nezajímavech domů z dvacátého století. zažil jsem v něm něco… něco… no, nejsem si úplně jistej… no. mám na mysli ten okamžik, kdy jste donuceni k něčemu… do čeho se vám vůbec, ale vůbec nechce… ale stejně to uděláte… souhlasíte… protože v ten moment nejde říct ne… nemůžete nikam utéct… nemáte kam; a to vás změní. to, jak mluvíte s ostatními… co jim říkáte… co po nich chcete.

všechno to začalo pozváním. tehdy jsem pro něj pracoval několik měsíců. chtěl se setkat. bylo to zvláštní. netušil jsem, že si mě pamatuje… a vůbec, že jsem pro něj tak důležitej. dostal jsem ji přes síť… myslím tu pozvánku. bylo tam kdy a kde. jinak nic. žádné vysvětlení. nic. přesto jsem tam šel.

ten dům jsem si pamatoval. jezdil jsem okolo něj autobusem na brigády za město… ještě na vejšce. proč zrovna tenhle? je nezapomenutelný. je největší v okolí. všechno na něm je obrovský… dveře, okna, garáž. kdybych to měl přiblížit. tady. jeden, dva, dva a půl metru. no, pokud si to dokážu vybavit… byl asi tak pětkrát možná šestkrát širší než tahle místnost a… pětkrát delší? to si už nepamatuju. co se týká vejšky… tak, tady jsou tři metry… no a ten byl určitě dvakrát vyšší… možná i víc… šest a půl, sedm metrů. víte, že jejich původní barva byla oranžová nebo červená? dost těžko uvěřit, co? z těch ošuntělých omítek, plných děr s vyhřezlými střevy skelné vaty a polystyrénu. pamatuju si taky, že měl nezvykle velké mříže. mohutné kovové rámy a husté pevné pletivo. byl jsem od nich dost daleko, ale zdálo se mi, že jsou přidělány tak, aby se okna i dveře nedaly otevřít. jakoby se s mina nepočítalo. jo, abych nezapoměl; byly tam průmyslové kamery na vysokých sloupech. každá v jednom rohu. dost bizarní, co? začal jsem být z toho nejistej. proč mě pozval právě sem? na tohle místo? a zrovna mě? vrtalo mě to hlavou. třeba jsem si spletl dům nebo něco takovýho? já nevím. znáte to, ne? takový ty drobný nárazy nervozity. neustále si v hlavě snažíte znovu a znovu vzpomenout, jestli jste se nespletli. stydíte se sami před sebou si to zkontrolovat – šáhnout do kapsy a vytáhnout telefon. nakonec to stejně nevydržíte a podíváte se na něj. vše je zprávně, ale s narůstající nervozitou ho vytahujete stále častěji a nepřítomně na něj zíráte. nějak podobně jsem na tom byl… tehdy, před tím barákem. prohlížel jsem si ho a hledal nějaké znamení. vše sedělo; satelitní pozice i číslo domu.

z ničeho nic se objevil. „na to jak to tu vypadá se nekoukejte, koupili jsme tenhle dům i s pozemkem hlavně kvůli ceně a pro tu garáž.“ odemkl vrátka a nechal mě projít. jak jsme šli k domu, pokračoval: „jsou přesně uprostřed stěny… to se nám hodilo… potřebovali jsme, aby se krze ně dalo manipulovat s ramenem bagru.“ poté zastrčil klíč do zámku a pomalu otevřel garáž. dovnitř vniklo světlo a osvítilo něco, čemu jsem vůbec, ale vůbec nerozuměl. vypadalo to jakoby dům neměl žádný stěny ani patra. zároveň mi položil ruku na hrudník – „pozor ať mi nespadnete…“ měl pravdu, několik centimetrů od mých nohou končil betonový nájezd a začínala tma.
„víte“ začal „tohle všechno je z doby, kdy jsme se rozhodli začít s vlastním výzkumem. je to náš první projekt. neměli jsme peníze; na stavbu, materiály… no, prostě… tehle dům se nám dost hodil.“
snažil jsem se uvidět, co se to vlastně uvnitř ukrývá. vypadalo to jako koule. nakloněn přes hranu nájezdu, pokoušel jsem se zaostřit na kontury. asi si toho všiml, protože zašmátral na vnitřní straně zdi. prostor uvnitř ozářily světelné výboje a celé se to… co bylo uvnitř… postupně vynořilo ze tmy. opravdu tam byla koule… koule železa. z baráku zbyly pouze vnější stěny; vše ostatní bylo vodstraněno. stáli jsme a dívali se na její horní polokouli, pod námi byla druhá část. říkal jsem, že ten dům byl širokej dvanáct metrů, ne? tak tahle věc měla v průměru takových deset… metrů… asi tak.
pokračoval: „víte, na začátku je vždycky chaos, každodenní, všudypřítomný. kvůli němu jsme se rozhodli postavit tohle.“ chvilku se na mě díval, jakoby čekal nějakou reakci; vůbec jsem to nechápal. „není to tak složité, jak to vypadá. pojďte, ukážu vám to.“ vykročil na železný můstek spojujcí nájezd s konstrukcí. „potřebovali jsme vytvořit přístroj, který by nám tenhle zmatek pomohl zpřítomnit a zpřehlednit… vytvořit odstup… vidět ostře… být schopen zkoumat jeho nepatrné detaily… proto všechno… “
moc jsem ho neposlouchal. bylo to neuvěřitelný. jenom jsem se díval; začínal jsem rozeznávat části konstrukce a odlišovat, kde co začíná a končí, jak je vše mezi sebou propojeno. většinou použili takové ty… no, na zavěšení rozvodů… elektrika a tak. taky tam byly i staré trubky, na zpevnění zdí. připomělo mi to, jak jsem chodil na základku. jednou postavili okolo ní lešení z těchhle trubek; kvůli fasádě. no a pak, když ji opravili, ho zase složili a odvezli. tehdy jsem pozoroval dělníky. celé odpoledne. fascinovanej. pár úchopů a tyč je ze západky venku. podobně tady. vytvářely síť, na některých místech hodně deformovanou; občas jim to prostě nevyšlo. podíval jsem se pod sebe a zjistil jsem, že celá konstrukce je uchycena na několika betonových pilonech.
jak jsem si ji prohlížel… došlo mi, že jsou tam další… menší a menší. složené do sebe. připomínaly mi fotbalové míče. svou strukturou. pětiúhelníky svírající šestiúhelníky. vlezl jsem dovnitř. bylo to trošku nebezpečné. ani ne, že bych spadnul. spíš jsem si musel dávat pozor na hlavu a na ruce. neříznout se. ty konce… už vím jak se tomu říká – profily… měli dost ostré hrany. jinak to nešlo. můstek končil před konstrukcí. pokud si pamatuju mezi každou vrstvou bylo asi takhle… to je něco mezi 50 až 70 centimetry… myslím… jo. uvnitř pak plošina… velká asi jako tohle… ne, blbost… tohle není osmiúhelník… ten tam byl… vyrobeny ze železných roštů… ale na plochu to mělo asi stejně… taky tyče… a na nich desítky starých projektorů… všechny namířeny ven… od plošiny. pravděpodobně něco promítaly, na ten textil. dál tam byly i nějaké přístroje. prohlížel jsem si je několik minut a stejně jsem nepřišel na to, k jakému účelu. byly hodně staré. přišlo mi to najednou celý, jako nějaký prapodivný, obstarožní projekční stroj… ty koule a plátna… ty asi vytváří iluzi prostoru. jo zapoměl jsem říct, že jak jsem tam lez, tak se ty koule různě rozjížděly… možná tím, jak se všechny navzájem otáčely a projektory na ně svítily… asi…
chtěl jsem to říct šéfovi, ale musel jsem zase vylézt; čekal na můstku. „už tuším k čemu ta věc slouží, asi se jedná o nějaký starý způsob, jak lze docílit iluze reality, že?“ dlouho se na mě díval, než mi odpověděl. „v podstatě máte pravdu, jde o projekční místnost. postavili jsme ji v době… kdy jsme si mysleli, že se věci budou odebírat směrem; totální fyzické kontroly. víte, tohle není jen tak obyčejná projekční místnost. je to skenovací zařízení, které funguje… jak bych to přiblížil… jako detektor lži; s tou vyjímkou, že zde je možné zobrazit, na co vyslýchaný myslí a proč na to myslí. na jeho hlavu se nasadila přilba, která byla propojena s detekčními přístroji a projektory. ty promítaly obraz na plátna v konstrukci. ta se otáčela velkou rychlostí, aby vyšetřovatel nebyl rušen… a díky jednotlivým vrstvám… měl možnost se v myšlenkách vyslýchaného orientovat.“ „takové celebro z x-menů“, přerušil jsem ho. „prosím?“ podíval se na mě a protože jsem na tenhle vtip nereagoval, pokračoval: „na rozdíl od x-menů tohle funguje. chtěli jsme to prodávat policii, bezpečnostním agenturám, na letištní terminály. no, prostě tam, kde vždy docházelo k fyzické kontrole. nepředpokládali jsme však… dokážete si představit, kolik tohle mohlo stát. připočtěte k tomu ještě náklady na transport, na umístění, zaučení obsluhy. prostě jsme netušili, že se od takových projektů postupně upustí. no a proto jsem si vás pozval, jste totiž ve firmě krátce…“
zarazil jsem se. najednout to bylo o mě. vždy jsem se snažil být co nejprůměrnější; ve všem. nelíbilo se mi, když si mě ostatní pamatovali, když jsem byl předmětem cizího zájmu.
„jak jsem řekl“, pokračoval: „jste v naší firmě krátce. to je důležité… mít takové mladé lidi. proto mě překvapuje vaše malá aktivita na síti. pokaždé, když se podívám na váš profil jsem zaražen, jak málo informací se o vás dozvím.“ díval se na mě… to musím říct… tak zvláštně… jakoby ho ten okamžik, ten moment bavil. bylo za tím očekávání… zároveň velká vůle se vše dozvědět. „jste si tím jist? takhle nezískáte žádné body důvěry?“ odpověděl jsem mu: „ano, já je chci. přijde mi ale divné psát tam každou blbost, která se mi kdy přihodila.“ to jsem trošku přehnal. „rozhodněte se, co chcete. mít dobrou práci, cestovat. potom musíte tohle akceptovat. nebojte se. díky těm blbostem je získáte. to jsou detaily, které ostatní přesvědčí. oni nechtějí vědět to, co jste dokázal… ne, oni chtějí znát vaše problémy; ty co jsou podobné těm jejich. tím si získáte jejich důvěru. pak je dostatnete. ty body.
mám rád tenhle stroj. i když nevíte k čemu sloužil, vždy vás ohromí, je fascinující. to se o síti říct nedá, ta nemá žádnou estetiku. to co je na ni výjimečné oceníte, až když jí akceptujete, až když do ní vstoupíte. a to musí být dobrovolné. jinak to nikdy nepochopíte. o tom se musíte rozhodnout sám.“

mlčel jsem. setkání skončilo. co jsem měl říc? raději jsem mlčel. byl jsem hodně naštvaný. věděl jsem však moc dobře, že se se mnou nemusel bavit a mohl mě rovnou přestat zaměstnávat; nic by se nestalo. pracuji pro něj na živnostňák. nemá vůči mě žádné závazky. může si kdykoliv najmout inženýry z číny nebo indie. ti budou rádi sbírat body.
musím se smát mé hlouposti. navrhoval jsem kontrolní aplikace sítě; ty, které využívá policie a státní správa, proto jsem jí nedůvěřoval. ne, to není to správné slovo… byla mi lhostejná. to je ono. taky jsem si myslel, že tím, že spolupracuji na její kontrole se jí sám vyhnu. nebudu muset předkládat každodenní důkazy o své nevinnosti. nedivím se mému šéfovi, že mu to přišlo divné. vlastně mu musím poděkovat. občas potřebuju takhle popostrčit, abych si něco uvědomil.
tak sbíram body. píšu, jak mě bolí hlava po včerejším flámu. ukazuju fotografie ženy, dětí. občas se musím překonat a přihlásit se, ale jak tam jsem… bavim se… hodně.
už mám nasbíráno přes dvě stě bodů důvěry, ještě nějakých padesát a můžu letět s rodinou na dovolenou. manželka ta už má nasbíráno nejmíň na tři.

asi tak.