seznam prací:

1.
poznámky k žádosti o pomoc / 2008
povídka
vytištěno / 2009
grafický design / petr bosák a robert jansa
durst tisk / 3. verze / 118,5 × 175 cm

notes regarding a request for help / 2008
short story
printed / 2009
graphic design / petr bosák and robert jansa
durst print / 3th version / 118,5 × 175 cm

2.
pravděpodobný návod, jak se uvidět / 2009
povídka
vytištěno / 2009
grafický design / petr bosák a robert jansa
durst tisk / 2. verze / 118,5 × 175 cm

possible instructions for seeing oneself / 2009
short story
printed / 2009
graphic design / petr bosák and robert jansa
durst print / 2nd version / 118,5 × 175 cm

3.
průběžná zpráva / 2009
dopis
vytištěno / 2009
grafický design / petr bosák a robert jansa
durst print / 1. verze / 118,5 × 175 cm

progress report / 2009
letter
printed / 2009
graphic design / petr bosák and robert jansa
durst print / 1st version / 118,5 × 175 cm

4.
někdy se to opravdu stane, ale co když se to bude opakovat… / 2009
úvaha
vytištěno / 2009
grafický design / petr bosák a robert jansa
durst print / 1. verze / 118,5 × 175 cm

sometimes it really happens but what if it happens again… / 2009
essey
printed / 2009
graphic design / petr bosák and robert jansa
durst print / 1st version / 118,5 × 175 cm

5.
čelechovský / mrázek / 2009
hd video / 16 min.
bohdan mrázek čte vzpomínky josefa čelechovského. první muž byl v 60. až 80. letech úspěšným výtvarným umělcem, který v 70. letech pomáhal distribuovat československý samizdat. druhý, komunista a uspěšný úředník, který svou kariéru zahájil na začátku 50. let a ukončil okolo roku 89.
video bylo natočeno pod patronací projektu monument transformace.

čelechovský / mrázek / 2009
hd video / 16 min.
bohdan mrázek reads the memories of josef čelechovský. the former had been a successfulvisual artist since 1960's till 1980's helping to distribute czech samizdat in the 1970's. the latter started his communist carrer in the beginning
of the 1950's ending it around 1989.
the video was shot under auspices of the monument to transformation project.

6.
podobnost viditelná, rozdíl skrytý / 2008
povídka
hd video / 6 min.
video bylo realizováno s pomocí martiny faltové a niny řeháčková v letošním roce.

similarity visible, difference hidden / 2008
short story
hd video / 6 min.
video was realized this year thanks to martina faltová a nina řeháčková.

7.
otcova ústa / 2008
hd video / 16 min. / 2. verze
akce pro dva. barbora mrázková¡ a jiří skála čtou dvojký kód fotografie lidský úst, příčemž nula je zaměněna za ne a jednička za ano.
video bylo realizováno v letošní­m roce.

father`s mouth / 2008
hd video / 16 min. / 2nd version.
an act for two. barbora mrázková a jiří skála read the binary code of a photography depicting human mouth; zero is replaced by no and one is substituted by yes.
video was realized this year.

8.
pojmenovávání / 2008
hd video / 3 min.
hra pro dva aktéry. oba aktéři stojí několik minut naproti sobě a opakují daný text po dobu nutnou k tomu, aby se jejich hlas uvolnil a byl jasně slyšitelný.
video bylo realizováno s pomocí jindřicha hájka a alice aronové v letošním roce.

naming
hd video, 3 min.
a play involving two people. both of them stand for several minutes
facing each other and repeat a given text for for a period of time long
enough for their voice to relax and be clearly heard.
video was realized this year thanks to jindř™ich hájek and alice aronová.

1.
milý alexi,

omlouvám se ti za několik posledních měsíců, kdy jsem nenapsal ani řádku. nebylo to z nezájmu nebo lenosti, ale z mnohem vážnějšího důvodu – přepracovanosti. asi před půl rokem jsem totiž učinil zajímavý nález, o kterém bych ti rád napsal; možná tě zaujme…

vše začalo, když naše oddělení obdrželo oznámení o zahájení schvalovacího řízení k renovaci nebytového prostoru ve white street na manhattanu. z počátku to vypadalo jako rutinní a nudná práce – což znamená několik hodin strávených v archivu, schválení žádosti, dohled nad rekonstrukcí atd. v kanceláři proto všichni předstírali, že žádná taková žádost neexistuje; ta se mezitím den po dni přemísťovala ze stolu na stůl, dokud někdo z nás nebude přinucen vnějšími okolnostmi se jí ujmout. nakonec to zůstalo na mě, z jednoduchého důvodu: hrál jsem poprvé.
začal jsem s ověřením minulosti prostoru v archivu, kde je většina budov z této části města dobře zdokumentována. trochu překvapivě jsem našel pouze scany původních stavebních plánů, ale žádné záznamy o pozdějších přestavbách. nezbývalo mi tedy než kontaktovat žadatele (v tomto případě majitele) a požádat o prohlídku.
v celém prostoru byly na sobě vyskládány v několika řadách krabice a bedny tak, aby se mezi nimi dalo volně pohybovat. během prohlídky jsem se od majitele dozvěděl, že prostor používá jeho rodina přes dvě stě let jako sklad. o jeho předchozí minulosti věděl zhruba to, co já z archivu – že zde v polovině 19. století sídlila obchodní a expediční část textilní továrny. chybělo zde více jak jedno století. krach newyorského textilního průmyslu nastal v polovině 20. století a rodina majitele koupila dům i s prostorem na konci 21. století. začalo mi docházet, že jediné fyzické podklady – které mi mohou pomoci v doložení těch sta let – naleznu zde: v tomto skladu.
v tom mě utvrdily i materiály interiéru, pocházející právě ze začátku 21. století. oznámil jsem tedy majiteli, že pozastavuji schvalovací řízení na dobu neurčitou a následující měsíce podrobím prostor archeologickému výzkumu. nemusím ti asi popisovat jeho reakce; občas mám pocit, že… ale to bych zbytečně odbočoval.
celých pět měsíců jsem s kolegy odvážel věci z prostoru a třídil je do skupin podle stáří. celkově nic zajímavého, až na několik desítek krabic z první poloviny 21. století obsahující kompletní dokumentaci neziskového výstavního prostoru. ten zde sídlil od roku 1973 až do roku 2037.
tento nález předčil všechny mé očekávání, protože se nám až do dnešních dnů – a ty mi dáš jistě za pravdu – žádné informace o tomto druhu výstavních prostor, tak typických pro druhou polovinu 20. a první polovinu 21. století, nedochovaly.
od doby, kdy byl prostor zdokumentován a všechny věci archivovány, pracuji na závěrečné zprávě. zatím neúspěšně. fyzické dispozice výstavního prostoru a jeho produkční náplň (podle dochované dokumentace) je pro mě velmi lehce zaměnitelná s jakoukoliv současnou komerční galerií nebo soukromým výstavním centrem, jakých je na manhattanu několik tisíc. odkazuje k tomu například funkce jednotlivých místností – k prezentaci, administraci a archivaci, ale i použité barvy v interiéru a zbytky původního osvětlení. také umělecké artefakty, které zde byly prezentované, odpovídaly dobovému kánonu.

alexi, rád bych se s tebou setkal a podrobně probral několik – pro mě neuchopitelných – bodů, bez kterých si nedovedu opovědět na otázku: jaký byl účel tohoto prostoru?

jsem přesvědčen, že oznámení o takovém nálezu tě jistě nenechalo chladným a těším se na naše brzké setkání.

s pozdravem,

john

new york, 29. srpna 2284

dear alex,

i must apologize that i haven’t written for the past few months. it wasn’t from a lack of interest or laziness, but for a much more superficial reason - too much work. about 6 months ago i came across an unusual discovery, which i think you might find interesting…

it all began when our department was notified about an application for the renovation of a non-residential space on white street in manhattan. at first it just seemed to be routine and boring work – meaning spending several hours in the archives, approving the application, supervising the reconstruction, and so forth.  for this reason, everyone at the office tried to pretend like it didn’t exist; everyday it was passed from one desk to another, until one of us would be forced by external circumstances to finally take the matter up. in the end, that person was me, and for the simple reason that i played the first hand.

i began by trying to verify the history of the space in the archives, where most of the buildings from this part of town are well documented. i was a bit surprised to find only scans of the original building plans, but no records whatsoever of any later renovations. in this case, there was nothing else i could do but to contact the applicant (in this case the owner) and request a tour of the building.

i found the whole space completely full of row upon row of stored boxes and crates, between which it was possible to move freely.  while we toured the building, the owner told me that his family had been using the place for storage for over the past 200 years. the owner didn’t know much more about the building’s past than i had managed to learn from the archives – in the mid 19th century, it had housed the sales and shipping department of a textile factory. then there was a gap of over a hundred years. new york’s textile industry went bust in the mid 20th century and the family of the current owner bought the building, with all its spaces, at the end of the 21st century. i began to realize that if i wanted to find any physical records – which i needed in order to document the missing hundred years – i would find them stored somewhere in here. this was also confirmed by some of the materials in the interior, which clearly dated from the early 21st century. i then informed the owner that i would have to indefinitely suspend the renovation approval proceedings while we conducted an archaeological survey over the next few months. you can imagine his reaction! i sometimes think that… but, i am just getting off the subject. 

for the next five whole months my colleagues and i took things out of the space and classified them into groups according to their age. we didn’t find much of great interest - with the exception of several dozen boxes dating from the first half of the 21st century, containing the full documentation of a non-profit exhibition space that had operated in the building from 1973 to 2037.   
   
this find has exceeded all my expectations, as never ever before – and i’m sure you’ll second me here – had we come across such a legacy of documentation about this kind of an exhibition space, which was so typical in the late 20th and early 21st centuries.

ever since we finished documenting the space and archiving all the materials, i have been working on putting together a final report – with little result as yet. the physical lay-out of the exhibition space and its production program (as recorded in the preserved documentation) does not much differ, in my view, from that of any contemporary commercial gallery or private exhibition center, of which in manhattan there are several thousands. the functions of the individual rooms – for presentation, administration, archival - as well as the interior colors and remnants of the original lighting, for example, all bear witness to this. the art artifacts, which were presented here, also correspond to the canon of that age.

alex, i’d like to meet with you in order to go over a few – in my view incomprehensible - details, without which i won't be able to answer the fundamental question: what was the purpose of this space?

i’m sure that my announcement of this discovery has piqued your interest, to say the least, and i look forward meeting you soon.

best regards,

john

new york, 29 august 2284

2.
pokaždé když zahlédl fotografii své tváře, cítil se nesvůj. nevěděl, jak ten pocit popsat; vlastně to neví dodnes. jedno ale věděl jistě: musí je vidět všechny. o ty své neměl strach, ty byly řádně roztříděny a zaarchivovány. horší to bylo s těmi, které pořídil někdo jiný; ty mu neustále unikaly. ať to byly kamarádovy fotografie, čerstvě přinesené z fotolabu, nebo cizí digitální fotoaparát s malým podsvíceným displejem. hledal každou záminku, aby si je mohl prohlédnout. obzvláště ty s jeho tváří. nedokázal se zbavit nutkání vidět těch několik barevných zrn nebo pixelů.věděl, že může být v takových okamžicích obviněn z narcismu – přeci jen, pozorujeme-li někoho, jak upřeně hledí několik minut na svůj portrét, pokládáme to za podezřelé –, ale on v tom viděl něco zcela jiného: příležitost nalézt klíč k tomu, kým je. přesto nebyl natolik hloupý, aby nechápal, že skrze fotografii nemůže nalézt své vlastní já; chtěl něco jiného: nalézt, kým je v očích druhých.

zpočátku schraňoval všechny své fotografie v několika šanonech. měl v nich všechno: rodinu, kamarády, záznamy z cest, fotodokumentaci své práce. při výběru snímků z negativů se řídil podle citového pouta, které ho k dané fotografii pojilo, nebo podle jejích estetických kvalit. následně, je v nejbližším fotolabu nechal zvětšit na formát třináctkrát osmnáct centimetrů. žádné kontaktní náhledy; na to neměl peníze. používal ten nejlevnější způsob: denní světlo. jako kritérium k řazení pozitivů v šanonech používal časovou posloupnost. za těch několik let – co archív vznikal – nebyl schopen vymyslet sofistikovanější způsob prezentace.
od okamžiku, kdy začal fotografie skenovat, a také od doby, kdy začal používat digitální fotoaparát, bylo vše jednoduší. především díky nízkým nákladů na pořízení snímků a jejich archivaci. mohl fotografie uchovávat na harddisku svého počítače a kdykoliv si je otevřít a prohlédnout – podsvícené umělým světlem – na monitoru. přesto se z počátku snažil v předchozí praxi pokračovat. bylo mu líto těch několika desítek hodin práce, které archívu za posledních několik let věnoval. nakonec množství portrétů stouplo na tak neúnosnou míru, že rezignoval a přestal fotografie zvětšovat. nedokázal si vybrat, která je ta pravá. rozhodl se proto zbylé pozitivy naskenovat a uchovat v binárním kódu.
všechny je měl uloženy na dvou místech, na svém externím harddisku ve složce fotografie, kde dodržel lineární řazení, a v počítači v programu iphoto, kde se již podřídil možnostem informačních technologií a fotografie rozdělil do tří skupin. za prvé, na fotografie pořízené ve fotografických studiích nebo ve fotokabinkách, za druhé, na autoportréty, za třetí, na portréty vytvořené druhou osobou.

snažil se nalézt ideální výraz své tváře. zajímal se o to, jak byl vyfocen, jaké gesto fotograf zachytil. přesněji, jakým gestem přiměl toho s aparátem k tomu, aby zmáčknul spoušť, a jaké gesto si ten s aparátem na něm vybral. vytvořil si přesnou představu o grimase tváře, kterou má nasadit, aby docílil chtěného efektu.
nějakou dobu to fungovalo, ale postupně s tím přestal. získal nekonkrétní pocit, že neustálým opakováním tohoto aktu vyjde najevo, o co se snaží. (změnit výraz tváře a udržet ji nezměněnu, než je fotograf schopen vybrat kompozici, zaostřit a zmáčknout spoušť.) pochopil směšnost takového chování.
začal mít rád fotografie ze třetí skupiny. především ty, kdy nevěděl, že je fotografován. měl pocit, že teprve teď je schopen zahlédnout, jak se chová a co je na něm zajímavého.

otevřel si složku se snímky, které si před chvilkou stáhnul do počítače… oslava narozenin jeho přítelkyně… většinou fotografie jeho a jejích kamarádů… prohlíží si známé tváře… jednu za druhou… dlouze a ledabyle… zrak mu sklouzává na oči… přesněji, na dvě černé panenky uprostřed různobarevných duhovek… znovu a znovu se snaží koncentrovat na celé postavy a na vzpomínky z předchozího večera… marně… vnímá pouze ty dva stejné černé body uprostřed různě tvarovaných obličejů… je jimi fascinovaný… představuje si, jaké je to v prostoru za nimi… myslí na to, jestli někdy v budoucnu bude mít možnost, nahlédnout tam… a jestli to bude vůbec chtít… dívá se znovu a znovu na oči na fotografiích.

every time he saw a photograph of his own face, he felt self-conscious. he didn’t know how to describe the feeling exactly; in fact he still doesn’t know that. but he was sure of one thing: he had to see them all he wasn’t worried about the photographs in his possession, they’d been properly classified and archived. it was worse with those taken by others, they got away from him all the time - regardless of whether they’d been taken by his friend, who’d just brought them freshly printed from the photo lab, or were displayed on the small backlit monitor of a stranger’s digital camera. he looked for any excuse to look at photographs of himself. especially those that included his face. he could not get rid of the urge to examine the coloured grains or pixels. he was aware that at such moments he could be accused of narcissism – after all, if we see someone staring fixedly at their own portrait we consider it suspect - but he saw something entirely different in the act: the opportunity to find the key to who he was. yet he was not dumb enough to think that he could actually discover his own self through a photograph; he sought something else: to find out who he was in the eyes of others.

initially he collected all his photographs in several box files. he had everything in them: his family, friends, pictures from trips, photographic documentation of his work. when selecting pictures from negatives he allowed himself to be guided by the emotional bond that tied him to a given photo, or by its aesthetic qualities. subsequently he would have them enlarged and printed 13 by 18 cm in the nearest photo lab. he didn’t get any contact prints done; he had no money for that. he used only the cheapest possible viewing and selection aid: daylight. he arranged the prints in temporal sequence. over the several years during which he assembled his archive, he was unable to come up with a more sophisticated form of presentation.
everything became simpler from the moment he started electronically scanning the photos and taking pictures with a digital camera - especially because of the lower cost of creating pictures and archiving them. he could store the photos on the hard disk of his computer and open and examine them on the monitor – backlit by artificial light – whenever he wished to do so. even so, to begin with he tried to continue with his previous system. perhaps because he felt remorseful and wished to do justice to the many hours of work he’d dedicated to his archive over the previous years. in the end he had so many portrait photos that he gave up and stopped enlarging and printing them. he was no longer able to select the right ones. for that reason he decided to scan the remaining positives and store them in the form of binary code.
he had all his photos stored in two locations; in the folder entitled photographs on his external hard disk, where he maintained the linear system of classification, and on his computer in the iphoto program, where he had already allowed himself to give way to the possibilities offered by information technology, dividing the photos into three groups. the first contained those taken in studios or in photo booths; the second consisted of self-portraits; and the third of head shots taken by third persons.

he tried to find an ideal expression for his face. he was interested in how a particular picture had been taken and in the gesture the photographer had managed to capture. or, to be more precise, the gesture that he had made to induce the person with the camera to press the shutter-release, and which part of that gesture the person with the camera had selected. he formed an exact idea of the grimace he needed to make in order to achieve the desired effect.
this worked for some time, but he gradually stopped doing it. he got the vague feeling that through constant repetition the objective of his efforts would come to light. (to change the expression on his face and keep the new expression unchanged until the photographer would be able to compose the picture, focus and push the capture button). he understood the ridiculousness of such behaviour.
he started favouring the photos in the third group. especially those taken when he’d been unaware of being photographed. he felt that those were the only ones where he was able to catch a glimpse of how he actually behaved and what was interesting about him.
he opened the folder with the photographs he’d downloaded onto his computer just a moment ago… his girlfriend’s birthday celebration… mostly pictures of him and his friends… he looked at the familiar faces… one after the other… at length and carelessly… his gaze slid down to the eyes… or, to be more precise, to the two black pupils in the centre of variously coloured irises… again and again he tried to focus on whole persons and on recollections from the previous evening… in vain… all he could perceive were the same two dots in the middle of variously shaped faces… he was fascinated by them… he imagined what it might be like to be in the space behind them… he thought about whether at some time in the future he would have the opportunity to take a look there… and whether he would even want to… again and again he looked at the eyes in the photographs.

3.
petře a roberte,

do teď jsem nepochopil, jak se vám podařilo přimět mě k tomu, abych souhlasil s vaší nabídkou a přislíbil pomalovat plátno ve vašem studiu v meet factory. pokaždé, když na to pomyslím – žasnu; už šest let nemaluji.
mám podezření, že jste svou žádost – buď vědomě, nebo nevědomě – opřeli o fakt, že jste pro mě a etc. galerii vytvořili několik grafických návrhů, a to bez nároku na honorář; přičemž, kývnu-li na tuhle nabídku: vše bude smazáno. vlastně to nebyla až taková práce... projevila se opět jedna z mých charakteristických vlastností, za kterou se tak trochu stydím a která mi nedovoluje soustavně pracovat: nikdy nic neodmítnout. mám neustálý pocit, že někomu něco dlužím, a to u většiny svých známých. což znamená, že je to můj problém, a ne váš.

nevím, jak co nejpřesněji popsat důvody, proč jsem přestal malovat. nešlo o jasně definované rozhodnutí, spíš o nechuť a další velmi nekonkrétní emoce. za těch šest let jsem se neodhodlal malbu definitivně zavrhnout. považoval jsem ji za plnohodnotné médium, které má právo být respektováno. především jsem se obával jednoznačně negativního vymezení; a to ze dvou důvodů. za prvé: takové gesto zavrhnutí by mohli kamarádi z výtvarné scény považovat za znevažování jejich práce, ať to je či není pravda. a za druhé: znamenalo by to, že se definitivně vzdám možnosti se – někdy v budoucnu – k malbě vrátit. šlo mi tedy o to, zajistit si nekonfliktnost. teprve pak jsem byl schopen přemýšlet o své práci.

díky tomu všemu jsem bral svůj slib na lehkou váhu. myslel jsem si, že jsem schopen kdykoliv začít znovu malovat. koupit si dřevěné rámy, plátno, barvy, štětce. brzy jsem ale pochopil, že se nedokáži k takovému kroku donutit. z pouhého pomyšlení na to, že se chopím malířského nářadí a začnu znovu malovat, se mi dělalo… nebyl jsem z toho nijak nadšený. jakákoliv snaha přesvědčit se – selhala. musel jsem si přiznat, že zde existuje problém, který musím co nejrychleji vyřešit.

proto tento dopis.

při jedné z mnoha návštěv vašeho ateliéru jsem se pokusil vymyslet „něco“ přímo na místě. na nic jsem nepřišel. přesto mi to nedalo a několik následujících dní jsem se snažil si vše ve své hlavě zopakovat a složit do správné posloupnosti. až jednou v noci mi to došlo: tím viníkem je samo plátno – průmyslově vyrobené, ze směsi lnu a bavlny, se strojově nanesenou barvou, vypnuté pomocí mechanického nástroje na normovaném dřevěném rámu. nikdo si jej nevšímá, protože k tomu, aby získalo nějaký společenský status, musí být nejprve pokryto barvou. v tomto stadiu intenzivní nenaplněnosti mu nikdo nevěnuje ani okamžik; stačí letmý pohled a vše je jasné. ale právě jeho syrová sériovost je pro mě inspirativnější než vlastní práce s médiem malby; nanést barvu, dokončit proces, dát plátnu smysl. přetřel bych tím kontakt s tou částí naší reality, která je schopna se reprodukovat v zaměnitelných kopiích.
co se týká mých představ o mé práci a toho, jak je naplnit… jsem někde jinde na to, abych začal znovu malovat. ruším proto svůj slib, i když „ve vašich očích ztratím tvář“. ujišťuji vás ale, že nadále na tomhle závazku trvat nemá smysl. přesto vám děkuji za vaši nabídku, a to z prostého důvodu: podařilo se mi konečně udělat poslední krok k rozchodu s malbou.

díky a máte to u mě.

jirka

peter and robert,

i still don’t understand how you managed to get me to agree to your offer; to get me to promise that i’d make a painting on canvas in your studio at the meet factory. every time i think about it, i’m astounded – i’ve not made a painting in six years.
i suspect that in putting forward your request you were – whether consciously or unconsciously – relying on the fact that you’d done graphic design work for me and gallery etc. on several occasions pro bono, and my saying yes to your offer would mean we’d be quits. in fact it wasn’t that much work... one of my characteristic traits, about which i’m quite embarrassed, reared its head once again: i never refuse anything. i constantly have the feeling that i owe somebody something, including most of my friends and acquaintances. so that means this is my problem, not yours.

i don’t know how to describe the reasons for stopping painting with any precision. it was not a clearly defined decision, more a sort of feeling of aversion, and other highly unspecific emotions. over those six years i hadn’t made up my mind to reject painting definitively. i considered it a fully-fledged medium, one that deserves respect. primarily i had misgivings about delimiting an unequivocally negative situation, and there were two reasons for that. firstly: my friends on the art scene might think that in making a gesture of rejection like i was belittling their work, regardless of whether that would actually be the case, or not. and secondly: it would mean definitely giving up the possibility of returning – at some point in the future – to painting. i was thus concerned with conflict limitation. only after that could i actually think about my work.

because of this, i did not take my promise very seriously. i thought i could start painting again at any time, purchasing wooden frames, canvas, paints, brushes. i soon realised that i was unable to force myself to take this step. the mere thought of holding a brush in my hand and starting to paint again made me want to... i was not very enthusiastic about it. all attempts to convince me failed. i had to admit that a problem existed, and i had to resolve it as soon as possible.

that’s the reason for this letter.

during one of my many visits to your studio, i tried to come up with “something” right there on the spot. nothing came to me. i refused to give up and for several days i tried to go through the whole situation in my head and put everything together in the right order. finally one night it came to me: the culprit is the canvas itself – it’s industrially manufactured from a mixture of linen and cotton, paint is applied to it by machine, it’s stretched with the aid of a mechanical device onto a standardized wooden frame. no one notices it because in order for it to achieve social status, it must first be covered with paint. no attention is paid to it while it is in this state of intensive non-fulfilment; a fleeting glance is enough to make everything clear. but for me this raw industrial quality is more inspirational than working with the medium of painting itself – applying colour, finishing off the process, giving the canvas meaning. in so doing, i would be painting over the point of contact with that part of our reality able to reproduce itself in the form of interchangeable copies.
as far as my ideas about my work and the way they may be realised are concerned... i’m not in the right place to start painting again. for that reason, i’m breaking my promise, even though “in your eyes i will lose face.” let me reassure you, however, that to continue to stick to this commitment makes no sense. even so, i’d like to thank you for your offer, for a simple reason: i have finally managed to take the last step towards parting with painting.

thanks, i owe you one.

jirka

4.
přiznám se, jednou jsem byl blízko; při četbě cestopisu z konce 19. století, ze zapomenutých koutů kolumbijského pralesa, jsem narazil na zajímavé souvětí: „nežli bych obětoval život nějaké ženě, přenechal jsem své srdce nahotě a uchvátila ji – brutalita.“ ta věta mě nečekaně zasáhla, nepřipraveného. znáte ten pocit, ne? nechápal jsem proč… a díky čemu? pokoušel jsem se opětovně číst ten samý řádek. oči mi pluly po slovech sem a tam, bez schopnosti zaostřit na kontury písmen, vnímat jejich černou výplň. pak to přišlo: veškeré emoce vyvolané obsahem věty opadly… a já uviděl chybu: těch několik předchozích vteřin jsem neustále četl špatně jedno slovo, místo „nahotě“ bylo na stránce vytištěno „náhodě“. zklamán jsem vrátil knihu do knihovny. po několika letech jsem po knize znovu sáhl a přečetl ji. přes její nesporné literární kvality mi chyběl ten první a nezaměnitelný kontakt s ní. asi nemá smysl o tom nějak hlouběji přemýšlet; stačí si přiznat, že tenhle krátký moment v mém životě se odehrál jen a jen díky náhodné chybě v mém mozku… neschopném v jeden okamžik správně spojit všechny znaky abecedy do slov, pak do vět…

i admit it, i got close once; while reading a travelogue about the forgotten regions of the columbian rain forest written at the end of the nineteenth century i came across an interesting sentence: “instead of sacrificing my life to a woman, i gave my heart over to nudity and it was seized by brutality.” this sentence had an unexpected impact on me, i was unprepared for it. you know the feeling, right? i didn’t understand why... and thanks to what? i tried reading the line over and over. my eyes floated back and forth over the words without being able to focus on the contours of the letters, to take in their black infill. then it came to me: all the emotions evoked by the substance of the sentence abated... and i saw the mistake: during the few seconds that had just passed i’d been reading one word incorrectly over and over; rather than “nudity”, the word printed on the page was “fortuity”. disappointed, i put the book back on the shelf. a few years later i reached for the same book again and read it. despite its indisputable literary qualities i missed that first and unique contact with it. there’s probably no point in thinking about it more deeply; it’s sufficient to admit that this short moment in my life occurred simply, and only, because of some random error in my brain... which meant that it was unable to connect all the letters of the alphabet correctly to make the right words, and then sentences...

5.
no, narodil jsem se 26. března 1920… v otrokovicích. hned po měšťance – v patnácti letech – sem šel do obuvnické dílny: do internátu k baťům… potom… za půl roku sem udělal zkoušky na obchodní akademii: na pět let. po maturitě sem začal dělal úředníka v oddělení zahraničního obchodu – opět u baťovi společnosti. tam sem byl až do okupace…

no, i když málem ne … jednou za mnou totiž přišeli… jo!… že mám jako jít na osobní oddělení a tam mi řekli: ,,pojedeš do indočíny!“ a já na to: „hergot, do indočíny; v osumnácti letech – to snad neni pravda. co tam budu dělat?“ a voni: ,, tady je cestovní zpráva, tu si přečti – budeš vyměňovat boty za surovou gumu na mekongu.“

no, tak jsem tedy napřed požádal o povolení od němců a pak od francouzů – pač to byla francouzská indočína –, ale nedostal sem ho: a to od němců. nakonec mi ho stejně dali a já odjel do janova.

no a vodtamtuď mě vrátili zpátky – pač sem měl špatné francouzské vízum. kdybych se tam, ale dostal: tak bych šel – buď do západní armády, jako dobrovolník, jak tam šli naši hoši nebo by mě eventuelně japonci potopili… jak potopili mého kamaráda … mého spolužáka… a vrátil bych se jako mrzák.

no, ale kdybych si mohl tehdy vybrat: tak bych šel do afriky, nakupoval kůže.

no, i když i tam jsou různé choroby a horečky.

no, tam se loví jen ve svým rajónu… to nemá smysl, to je strašně nebezpečná záležitost… jak nemůžeš vědět, že taková černoška je zdravá.

no, možná ti pomůže kondom… možná že jo – možná že ne. tehdy se eště neznal: ten „aids”. tehdy to eště nebylo, ale byli jiné věci: horečky atd. můj tata byl vojákem v první světové válce… ten si dovezl z války žlutou zimnicu … tasemnicu – metrovů… revorver, deku… vši, zarostlé pod kůží… tu deku mu stejně sebrali v sokoli v olomouci – hned, jak se vrátil z vojny.

no, ale stejně sem nikam nejel, tak co. po okupaci sem šel na vojnu a tam sem dělal úplný hovno: za půl roku by ze mě poručík.

no, byl sem v komunistické straně – což sem vlastně dodnes, i když už to dávno není, to co to bývalo.

no, po vojně jsem nastoupil zpátky do zlína: do exportního odďelení. pak sem byl přeloženej do sezimova ústí… do kovosvitu. tam jsem se oženil s první manželkou… potom sme se vrátili zpátky do otrokovic, pak do zlína a nakonec sem šel do krnova.

no a tam sem měl v roce 69 problémy ze stranou: pač sem se vyjádřil… ale spíš šlo o takové nedorozumění. dělal sem volební agitaci, kdy sem sliboval, že si lidi mohou sami demokraticky zvolit delegáty do krnovského národního výboru.

no, a vono to tak nebylo. přišel sem do fabriky a jeden bezpečák mě řiká: „ty, co blbneš. už, i vrabci na střeše řikaj, kdo bude starosta, a kdo budou přísedící a ty tady vykládáš: tento.”

no, každý týden sme měli slezinu všelijakých lídrů a tam jsme si řikali: jakej kdo má úspěch, kolik tam bylo lidí na schůzi a tak dál. já sem tam vystoupil a řikám: že by si lidé měli zvolit demokraticky do národního výboru… prostě, že se nám tady vykládá, že si máme sami zvolit, jako mi lidi… a přitom si i vrabci na střeše řikaj, kdo bude starosatou toho a toho… a teď, ten tajemník okresní řiká: „jo člověče – víš, my přece musíme předem vědět, kdo a co bude.” já na to opáčil: „to je sice krásný, ale proč já mám vykládat, že si mohou volit, co chtěj – ale přitom ať hoděj lístek jakej chců, tak je to nakonec stejný.”

no a načež se to obrátilo proti mě a ostatním. do 14-dní přišlo do fabriky, takový to, že máme být jako pokáráni, vyloučeni ze strany a tak dál. a to protože sem se ozval… jako, já osobně… eště, že sem měl bratrance a ten se menoval franta… dělal poskoka na okresnim výboru strany… vyloučili mě a já sem si myslel že tím sem ztratil zároveň zaměstnání…

no eště, že sem mohl jít do fabriky, jako do provozu a dělal frezaře a na vrtačce. za rok za mnou přišli, abych šel zpátky… zjistili, že sem byl dobrej… to díky tomu, jak sem byl vychovanej u baťů… naučili mě pořádně číst a psát. celé to trvalo až do roku 70. byl sem zase úředník: nákup a prodej…

no a v tom roce 69 sem se také podruhé ženil. se svou první ženou jsme se rozvedli: kůli její žárlivosti, i když sme měli dvě děti… ona za to ani nemohla… to je, jako by byl člověk nemocný… to už není jen žárlivost…

no a mezi tim přišel náhončí ze státních statků a řiká: „poď k nám čoveče, poď.” „no, hergot. tak jo.” – řikám. tak sem slíbil, že to dojednám. samozřejmě se mi moc nechtělo, protože sem byl celý život prakticky u jedné firmy: u baťi, i když se jmenovala svit, tak dále. nechtěl sem, ale nakonec sem si to rozmyslel. nebyla s ním žádná řeč – von pořát: „kurva slíbils mě to” nebo ,,daľs už výpoveď?“ tlačil a já začal řikat: tak já už pudu do té a do toho…

no a nakonec sem se tak rozhodl – tak řikám: „když ste mě tak hoši podrazili, tak já jdu, tady mi dávaj lepší podmínky.”

no, ředitel statku měl stejný vzdělání jako – já. byl to skvělý organizátor – sice skoro každý den v lihu.

no, byli sme třeba v bance – ožralý – a jednali o peníze… on celý život jednal o peníze a vždycky je dostal… skoro vždy – prostřednictvím ženských; kam nemoh čert, tak tam poslal ženskou: fakt… a proto ho taky všude brali.

no, třeba v nemocnici potřebovali operační stůl z německa… stál skoro milión korun, milión korun… a my sme na to neměli žádný peníze. přišel primář: brečel, že musí dělat oči – po staru –, a že potřebuje sehnat tenhle operační stůl, aby měl kompletní zařízení.

no, tak sem začal lítat: na mimisterstvo, na okresnim výbor, na krajský výbor strany – byla to taková přetvářka …

no, prostě sežrala to i s navyjákem… prostě sem tam chodil… a ona pořát: že nemůže, že nemůže… a já na to: „podivejte se, máte to v šuplíku.”… a ona zase: že nemůže… a nakonec… dala víc než sem potřeboval.

no a tam sem vydržel asi pět let. a pak sem šel do okresní nemocnice v krnově… zase nákup a prodej…

no, na pět let. tam sem si udělal eště nástavbu a šel sem do důchodu – to bylo v 80. eště sem si prodloužil odchod vo půl roku, aby mě dali nějaké to procento… ale za měsíc za mnou přijeli na chalupu , abych šel zpátky – že nemaj lidi… aspoň na tři měsíce…

no a zůstal sem tam, až do roku osumdesát devět … kdy se vláda předala novému režimu.

no, tehdy se objevilo spoustu všelijakech chytráků. tady to byl doktor: zubař… který byl – co se týká lékařské kvality – až na úrovni třetí kategorie… ale byl velice agilní… a nakonec se stal ředitelem.

no, to pro mě znamenalo: propuštění…

no, sice to chvilku trvalo, ale nakonec se vrátil ke svému řemeslu… všechno se urovnalo: páč ty, ktery to zpískali, nakonec museli odejít, protože si tam nechali lidi, jako náměstky a ty za mě dělali politiku. a protože politika je svinstvo – to znamená: přizpůsobit se… a člověk je přizpůsobivý… hlavně, když něco ví…

no, i já sem byl tvrdě ukázněný: bohužel. třeba, když sem začínal – za té první republiky – tak to byl strašně tvrdý život. za bati byli vybýraní jen ty schopný: ty pak měl jistý postup.

no, to v socialismu: tam byl určitý strop a tím byl kolektiv… kolektiv byl základ… kdežto tady: je každý individualista.

no, tehdy – 89 – se zlomily celé struktury. co sme měli vědět: podle rozhlasu… že se mění vláda… a co předala novému režimu. za 14 dní vyhazovali, za 14 dní.

no, prostě všecky ty vazby… průmysl byl vázaný na východ: na rvhp … to znamená, že rvhp bylo vázáno na státní plánování. a teď to státní plánování padlo a fabriky nevěděli co mají dělat… pač neměly kapitál a pač to bylo všecko státní…

no, třeba sme v nemocnici potřebovali peníze… a teď nikdo nevěděl, kdo ti je dá… protože všecko se vždy upeklo v praze.

no, naráz prostě nebyl odbyt, to znamená nemohlo se vyrábět… ocelárny nevěděly, co maj dělat… fabriky nevěděly, co maj dělat…

no a do toho přišli ty chytráci… a fabriky se víceméně zastavily…

no a pak, aby se udržela zaměstnanost! ten strojosvit, ve kterém sem dělal – tak ten se úplně rozpadl… to bylo tisíc lidí… a teď tam sou jenom sklady.

no a teď, v tý demokracii: může každej odírat systém, pač není nic jednodušího… a mezitím se sociální nůžky roztahují. je příliš velké množství lidí, kteří jsou milionáři… a je strašné množství lidí pod životní úrovní: až 40%.

no a to je nespravedlivé, nesociální…

no, třeba: inženýr, za socialismu, měl dvojnásobný plat, než nejlepší dělník – víc ne. byly tabulky a všichni patřili do určité třídy.

no, ale teď… za chvilku to u nás dopadne tak, že naší mladí se sotva dovedou podepsat, tak a hlavně musíš hrát basketbal, nebo nějakou...

no, rozumíš?

no, rozumíš …

no, to je jasný: fakt… on si ten – jako vývoj – jde svou vlastní cestou: pač celý svět se mění… kor dneska – jako teď. do roku 2010 se změní celý systém, pač amerika je ve srabu. dneska ráno sem poslouchal zprávy, a situace je taková, že jejich největší obchodní dům je prostě ve sračkách… nehledě k tomu, že čína vrhne na trh dolary: což znamená, že bude krach.

no, to už tu jedenkrát bylo… v malým rozsahu, v roku 1928. já vím jenom tolik, že byla nezaměstnanost: až roku 1937. až tehdy se to začalo lepšit, páč začlo zbrojení a začali se vyrábět zbraně: pač hitler zrušil dohody o vyzbrojování… pak už bylo dobře.

no a potom přišla válka …

no, a protože amerika je největším vývozcem zbraní… tak to znamená, že potřebuje vyrábět… a u nás se začne propouštět, pač my máme silný dolar – vlastně silnů korunu.

well, i was born on march 26th, 1920 in otrokovice. right after basic school – when i was fifteen – i went to work at a shoe factory: to the boarding house for baťa workers... and then... a half year later i passed the exam to get into the business school: for five years. after graduating i began working as a clerk in the international sales department – again at baťa. i was there until the nazi occupation...

though i almost wasn't...you see, one time they came... and said that i was to report to the personnel department. there they told me: “you’re going to indochina!” and i said: “doggone it! to indochina, when i'm eighteen - this can't be true. what am i going to do there? and they said: “here’s the travel report, read it – you’re going to trade shoes for crude rubber at mekong.”

well, so then i requested permission in advance from the germans and then from the french – because it was french indochina at the time - and they didn't grant me it: the germans didn’t. but then they ended up giving it to me and i left for genoa.

well and then they sent me back from there – because there was something wrong with my french visa. if everything had been in order: then i’d have gone – either into a western army, as a volunteer, just as our boys did at that time there, or the japanese would have sunk the ship i was on...just like they did to my friend...my classmate...and i would have returned as a cripple.

well, if i could have chosen at that time: i would have gone to africa, bought leather.

yup, even though they've got all those diseases and sicknesses there.

yup, there they only look for mates in their own district...it’s senseless; an extremely dangerous affair...there’s no way knowing that a black woman like that is healthy.

well, maybe a condom will help you and maybe it won’t. no one had heard of them then: then came “aids”. there was none of that then, but there were other things: sicknesses, etc. my father was a soldier during world war i... the war taught him lots of things: yellow fever...tape worms a meter long, revolver, a blanket, fleas breeding under his skin... they took that blanket away from him at the sokol in olomouc - right when he came back from the army.

yup, but in the end i didn't go anywhere. after the occupation i went into the army where i did absolutely fuck all: and in six months they made me a lieutenant.

well, i was a member of the communist party – which i still am, even though it hasn’t been what it was for a long time.

yup, so after the army i went back to baťa in zlín: to the exports department. then i was transferred to sezimovo ústí … to the company kovosvit. that’s where i met my first wife …then we returned to otrokovice, then to zlín and finally i went to krnov.

yup, and there i had problems with the communist party in 1969: because i said …but it was probably just a misunderstanding. i was doing some electioneering when i promised that the people can elect delegates themselves to the krnov national committee.

well, that wasn’t true. i arrived at the plant and a safety worker told me: what the hell are you doing? everybody knows who’s going to be mayor and who's going to be the assessors and you say: this one."

well, each week we had a gathering of all kinds of leaders and there we said: who was successful, how many people were at the meeting, etc. so i got up and said: that people should be elected democratically to the national committee …i mean, we're always being told that we the people should do the electing … and yet everyone knows who will be the manager of this and that … and then the district secretary says: “you know, man, we have to know who will be what in advance." and i said: “that’s nice and all, but why am i suppose to tell them that they can vote for who they want when it makes no difference since the decision is already made.

yup, and it all turned against me and others. within two weeks this guy comes to the factory, says we should be reprimanded, kicked out of the party, etc. and since i'd opened my mouth …well, it was a good thing that i had a cousin named franta who was a stooge in the party's district committee … they kicked me out of the party and i thought i was going to lose my job, too …

well, i was still able to go to the factory and work in the grinding and drilling unit.
a year later they came to tell me to go back …they realized i was good …thanks to their good training at baťa …they taught me to read and write properly. that lasted until 1970. i was once again a clerk: purchase and sales …

yup, and in 1969 i got married again. my first wife and i divorced: because of her jealousy, even though we had two children …it wasn’t her fault … it was as if she were ill … it went beyond jealousy …

yup, and during that time a recruiter came from the state farms and says: “come over to us, man."

“well, damn it. why not?” - i said. so i promised to arrange it. i really didn't want to since i'd been at one company practically my whole life: at baťa, even though it was called svit. i didn’t want to, but i thought it over. there was no discussing it with him – he kept saying: “for fuck sake, you promised me” or “have you given notice yet?” he kept up the pressure and i began to say: i guess i’ll go for this or that …

well, eventually i made a decision – so i said: “since you guys double crossed me, i’m out of here. they’ll give me better conditions than you.”

yup, and the farm director had the same education as – me. he was a great organizer – though it's true he was drunk practically every day.

yup, we’d be at the bank - drunk - and he was negotiating money … he was always negotiating money and he always got it … almost always - through women. where the odds were completely against him he’d send a woman. really … and that’s why they accepted him everywhere.

yup, there was that time at the hospital when they needed an operating table from germany …it cost about a million crowns, a million crowns …and we didn’t have enough for it. the head physician came in: he started yelling that he had to operate on someone's eyes - the old way – and that he needed to get that operating table so that he had all the equipment.

so i began to run around: to the ministry, to the district committee, to the party’s regional committee – it was such a sham …

well, she fell for it hook, line and sinker. i'd go there ... and she'd say: she couldn’t, she couldn’t. …and i’d say: “but you’ve got it right in your drawer." ... and she’d repeat: she couldn’t … and then finally … she gave me more than i needed.

yup, and i stayed there for five years. and then i went to the district hospital in krnov … again in purchasing and sales …

yup, for five years. there i was involved in training staff and then i retired – that was in 1980. i delayed retirement by half a year so that they’d give me a higher pension …but then a month later they came for me in my cottage and asked that i go back - that they don't have enough people …at least for three months …

yup, and i stayed there until 1989 … when the government gave way to the new regime.

well, all kinds of weasels appeared then. a doctor was here: a dentist … he was – as far as quality treatment - he was a few grades below the best … but he was very versatile … and even became a director.

well, for me that meant: being released …

yup, it took a while, but then he went back to his original calling … everything went back to normal: because those in charge of everything had to leave in the end, which is why people like the deputies were left and they made a politician out of me. and since politics is for the dogs – that meant: to adapt … and a person can adapt …especially if he knows something …

well, even i was very well-disciplined: unfortunately. for instance, when i started – during the first republic – life was really hard. only the capable were chosen for baťa: those then could advance up the ladder.

well, then there was socialism: there was a definite ceiling and so the collective …the collective was the base …whereas now: everyone’s an individualist.

well, then – 1989- the whole structure crumbled. we were told: by the radio …that the government was changing …that a new regime was taking over. in 14 days they threw it all away. in 14 days.

yup, all those ties …industry was tied to the east: to the council for mutual economic assistance … that means that comecon was tied to state planning. and then the state planning fell apart and the factories didn't know what to do …because they didn't have capital. at that time everything was state owned …
well, for instance, we needed money at the hospital … and no one knew who'd give it to you since everything was always arranged in prague.

yup, and suddenly there was no market, meaning production wasn’t possible … the steelworks didn’t know what to do … the factories didn’t know what to do …
yup, and then those weasels got involved … and the factories more or less came to a standstill …

well, then it was easy to maintain employment! the strojosvit company where i worked - it completely collapsed …a thousand people worked there …and suddenly all there is are warehouses.

well now we've got democracy: anyone can prey off the system because nothing's easy … and the social ties are cut. there are too many millionaires …and too many people with a low standard of living: up to 40%.

well, that’s just unjust, unsocial…

well, for instance: under socialism, an engineer had twice the pay of the best worker - not a penny more. there were charts and everyone had a certain classification.

yup, and now …soon the czech youth will hardly know how to write … yup, and you've got to play basketball or some …

you know what i’m getting at?

you know what i’m saying?

yup, it’s clear alright: really …things are developing their own way now: because the whole world is changing …especially today - like now. the whole system will change by 2010 because america is in deep trouble. i was listening to the news this morning and the situation is such that their largest store is in deep shit …despite the fact that china is pumping dollars into the market: which means that it will go bankrupt.

yup, this already happened once … to a lesser extent in 1928. all i know is that there was unemployment: until 1937. only then did it begin to get better, then the armament began and they began manufacturing arms: because hitler annulled the armament agreement …then everything was fine.

yup, and then the war came …

yup, and since america is the largest exporter of arms … that means that it needs to manufacture … and in our land people begin to lose their job because we have a strong dollar, - i mean strong crown.

6.
pamatuješ na ty dvojčata, co s náma chodili na střední o ročník vejš? ten mladší se jmenoval aleš, a ten starší tomáš. několik posledních dní na ně myslim docela často. aleše jsem totiž potkala nedávno na dejvický; na zastávce autobusů, jak je kulaťák. prošel okolo mě, ani si mě nevšim; zamávala sem na něj, a on nic. nedalo mi to a rozběhla sem se za nim. říkala jsem si že mě možná  neviděl a jestli jo, nemusel mě poznat; přece jenom, neviděli jsme se patnáct let. dostihla jsem ho na schodech do metra. překvapeně se na mě díval, vůbec mě nepoznával. pozdravila sem ho a on pořád nic. dost mě tim naštval a tak jsem se mu pěkně připoměla, a věř mi, stálo to za to. a víš co on, začal se smát. no, to mě ještě víc vyvedlo z míry, ale – a to zase musím říct – okamžitě zareagoval a rychle se omluvil. prej mě nezná a musela jsem se splést, což se mu  stává často; lidi ho potkávají na ulici a oslovují jmény jejich známých nebo vzdálených příbuzných. nikdy nepřišel na to čím to je; asi jeho průměrným obličejem. znovu se zasmál – trochu nervózně – rozloučil se a odešel. byl alešovi tak podobný, kdybys ho mohla vidět. ve tváři, do posledního detailu. jakoby měl ještě jednoho bráchu na zapřenou. a v tom to bylo; ale to mi došlo, až později. jak to, že jsem si ho nespletla s tomášem? ale s alešem? jak to? vždyť to jsou dvojčata a i ve třiceti si musí být podobný! pak jsem si vzpoměla na tu domácí párty z konce třeťáku. možná si na ni pomatuješ, ne? u heleny janečkový, v dejvicích. bylo tam asi dvacet lidí; nejen ze střední. čtvrťáci měli tenkrát těsně před maturitama a moc jsme je nevídaly. no a v tý době jsem už půl roku byla zamilovaná do tomáše. promiň, nikdy jsem ti to neřekla, ale snažila se o něj většina holek ze střední a já si musela dávat pozor. byli jsme párkrát v kině a na díze, ale jinak nic… žádnej sex, nic. on to s holkama fakt uměl. věděl, kdy se usmát, kdy zalichotit a hlavně: byl to ten typ, kterej – ať na sebe vezme cokoliv – bude vždycky vypadat dobře. to ti asi nemusím připomínat. ten snad chodí v tričku, opranejch džínách a teniskách do teď. já si ho ani jinak nedovedu představit. jenom když si vzpomenu na ty jeho rozcuchaný vlasy… no, nic… jak se začal učit na maturu, tak se neozval. věděla jsem moc dobře, že po tomhle večírku už ho možná neuvidim. začnou prázdniny, odjede na dovolenou s rodičema nebo s kámošema, nastoupí na vejšku… znáš to… abych to zkrátila: nevyšlo to. tam jsem zjistila proč už se nevídáme, to nebylo maturitou, ale novou holkou. producírovali se tam přede všema. a jak jsem tam seděla, znechucená celou situací, najednou si ke mně přisednul aleš. sem ho málem nepoznala, měl oholený ty svoje řídký vousy co měl před tím až na prsa. taky si odpustil přijít v jednom z těch svejch obleků, ve kterejch vypadal jak houmlesák než jako středoškolák. on byl jinej než tomáš, neustále měnil svoji vizáž. každej půl rok, někdy i častějc. což je dost netypický chování pro dvojčata ze střední. ty většinou využívají svojí zaměnitelnost k vylepšení skóre s učiteli. oni naopak tenhle zažitej stereotyp dost porušovali a to především díky alešovi. vždcky jsem měla dojem, že se narodil bez vkusu a těma svejma změnama se to snaží dohnat, ale marně. to co měl jeho brácha dosytosti: to jemu scházelo. na té párty mi ho ale hrozně připomínal – konečně vypadal dobře. začali jsme se spolu bavit a já zjistila, že má skvělý smysl pro humor. takový zvláštní… no, nebudu to protahovat: vyspala jsem se s ním a bylo to docela fajn… proč to ale říkám: druhý den ráno jsme se rozhodli, že všem co zůstali přes noc koupíme snídani. nejblíž byla delvita – nebo nejaká podobná samoobsluha. jak jsme tak procházeli regály oslovila nás dvojice – no, oslovili spíš aleše – a to ještě špatným jménem: spletli si ho se svým známým. stejně jako já jeho s tím klukem z dejvický. možná to byl on… bůh ví… na zpáteční cestě mi aleš řekl, že se mu tohle stává často; lidé si ho věčně s někým pletou a začíná ho to pěkně štvát; obzvlášť, když jeho bráchovi se to nestává – toho mají všichni za vzor vyjímečnosti. nechal se strhnout a začal na něho nadávat. to mě pěkně naštvalo. řekla jsem mu, že tohle nemíním poslouchat, nechala mu nákup a odešla. teprve pak mi došlo, co jsem provedla. o pár let později, na srazu střední – byl to hned ten první; tam jsem tomáše konečně dostala. ale to je tak všechno co ti řeknu. nerada na tu noc vzpomínám. ne, že by to bylo nějaký hrozný, ale slibovala jsem si od toho příliš. přesto, zkusila jsem to – co kdyby… jedno ti ale řeknu: je vzláštní vzpomínat na to, jak se mě ty dvě stejný těla snažili vzít po svým. jejich chování bylo tak podobný, že jsem chvílema myslela, že jsem s tomášem a přitom to byl aleš, a naopak… ale abych tě nenudila – zkrátím to. prostě a jednoduše: do teď nevím, co si o nich mám myslet a tahle příhoda mi to ještě víc zašmodrchala.

do you remember those twins in the year above us at secondary school? the younger one was called aleš and the older tomáš. i’ve been thinking about them quite often over the last few days. recently i met aleš at dejvická, at the bus stop on kulaťák square. he passed by without even noticing me; i waved to him, but he didn’t react. i wasn’t going to give up that easily, so i ran after him. maybe he hadn’t noticed me and if he had, maybe he hadn’t recognised me, i said to myself – after all, we hadn’t seen each other for fifteen years. i caught up with him on the stairs down to the metro; he regarded me with a surprised expression - evidently he hadn’t recognised me at all. i greeted him and he still didn’t react. i was quite annoyed and so i tried to jog his memory in no uncertain terms and - believe me – i had my reasons. and you know what he did? he started laughing. well, that disconcerted me even more, but – and i this i have to admit – he reacted immediately and apologised. he said he didn’t know me, that i must have mistaken him for someone else; it happens to him quite often: people see him in the street and call him by the names of their friends, or distant relatives. he’d never found out why it was, probably because of his ordinary face. he laughed again - somewhat nervously - said good-bye and left. he looked so much like aleš, if only you could have seen him. his face was identical to the last detail, as if aleš had another brother that was never mentioned. and that’s what it was about, but i only realised that later. how come i hadn’t mixed him up with tomáš? and only with aleš? how come? after all, they’re twins and they must still look alike even at the age of thirty! then i remembered that house party at the end of our third year. maybe you remember it as well. do you? it was at helena janečková’s parents’ house in dejvice. there were about twenty people there, not only from our secondary school. the pupils from the fourth year were there, it was just before their final exams and we weren’t seeing much of them. well, i’d been in love with tomáš for half a year already. sorry, i never told you that, but most of the girls from the school wanted to go out with him, and i had to be careful. we’d gone to the cinema and the disco a few times, but otherwise nothing... no sex, nothing. he was really good with girls. he knew when to smile, when to flatter – and mainly: he was the kind of person who – no matter what he wore – always looked good. i guess i don’t have to remind you of that. he’s probably wearing t-shirts, washed-out jeans and trainers to this day. i can’t even imagine him any other way. when i remember his uncombed hair, for example... oh well, it doesn’t matter... once he’d started revising for his exams, he no longer got in touch with me. i was well aware that after this party i might not see him again. the vacation would start and he’d go on holiday with his parents or friends, and then he’d start going to university... you know how it goes... to cut it short: it didn’t work out. that was when i found out why we hadn’t been seeing each other – it wasn’t the exams, it was because he had a new girlfriend. they paraded there in front of everybody. and as i sat there, fed up with the whole situation, aleš suddenly sat down next to me. i almost hadn’t recognised him; he’d shaved off that thin beard of his, the one that reached down to his chest. thankfully he wasn’t wearing one of his suits, which made him look more like a down and out than a secondary school pupil. he was different from tomáš, he was always changing his image. every six months, sometimes more frequently. that’s not very typical for twins at secondary school. they usually use the fact that they look identical - which makes them interchangeable - to mess with the teachers. those two were usually breaking this stereotype, mostly thanks to aleš. i always got the impression that he was born without a sense of style and was now trying to catch up by making those constant image changes – to no avail. what his brother had plenty of, he was lacking. but at that party he reminded me of his brother a lot – he finally looked good. we started talking and i discovered that he had a great sense of humour. somewhat strange at that... well, i’ll get to the point: i slept with him and it was quite nice. but why am i saying this? the following day in the morning we decided to buy breakfast for everybody that had stayed in the house overnight. the closest shop was delvita, or some other similar supermarket. as we were walking around the shelves, a couple started talking to us – well, to aleš really, and they called him by the wrong name: they’d mistaken him for a friend of theirs. just as i had with that guy at dejvická a few days ago. maybe it was him, god only knows... on the way back aleš told me that it happened to him often: people were always confusing him with somebody else and he was getting fed up with it; especially because it didn’t happen to his brother – everyone considered him a model of inimitability. he got carried away and started saying bad things about him. that really pissed me off. i told him i wasn’t going to listen to it; i left him with the shopping and took off. only then i realised what i’d done. a few years later at the secondary school reunion – it was our first one - i finally got tomáš. but that’s all i’m going to tell you about that. i don’t like to recall that night. not that it was that bad, or anything, but my expectations had been too high. anyway, i’d given it a try – what if... but i tell you one thing: it’s weird to think back to how their two interchangeable bodies tried to take me in their own way. at certain moments, their behaviour was so similar that i momentarily believed i was with tomáš, while in fact i was with aleš, and vice-versa... but i don’t want to tire you out – i’ll cut it short. put simply: i still don’t know what to think about them and this incident has complicated it even more.

7.
– yes, yes yes, yes, yes, yes, yes, yes
– yes, yes – no – yes, yes – no, no, no
– yes, yes yes, yes, yes, yes, yes, yes
– yes, yes, yes – no, no, no, no, no
– no, no, no, no, no, no, no, no
– no, no, no, yes, no, no, no, no
– no – yes – no, no – yes, no, yes – no
– no – yes – no, no, no – yes, yes – no
– no – yes – no, no – yes – no, no – yes
– no – yes – no, no, no – yes, yes – no,
– no, no, no, no, no, no, no, no
– no, no, no, no, no, no, no – yes
– no, no, no, no, no, no – yes – no
– no, no, no, no, no, no, no, no
– no – yes, yes– no, no – yes – no, no …

– ano, ano ano, ano, ano, ano, ano, ano
– ano, ano – ne – ano, ano– ne, ne, ne
– ano, ano ano, ano, ano, ano, ano, ano,
– ano, ano, ano – ne, ne, ne, ne, ne
– ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne
– ne, ne, ne – ano – ne, ne, ne, ne
– ne – ano – ne, ne – ano – ne – ano – ne
– ne – ano – ne, ne, ne – ano, ano – ne
– ne – ano – ne, ne – ano – ne, ne – ano
– ne – ano – ne, ne, ne – ano, ano – ne
– ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne
– ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne – ano
– ne, ne, ne, ne, ne, ne – ano – ne
– ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne
– ne – ano, ano – ne, ne – ano – ne ne …

8.
first participant: i love you.

second participant: i don’t love you.

first participant: i love you, because i never know what you will do.

second participant: i don’t love you, because i always know what you will do.

etc.

první aktér: miluji tě.

druhý aktér: nemiluji tě.

první aktér: miluji tě, protože pokaždé nevím, co uděláš.

druhý aktér: nemyluji tě, protože pokaždé vím, co uděláš.

adt.