audioinstalace – dvě audio nahrávky, dva cd přehravače, hi-fi sluchátka, železná konstrukce.

před třemi lety jsem se rozhodl požádat ministerstvo spravedlnosti české republiky o možnost podstoupit psychologický test určený čekatelům na soudcovský post. ministerstvo organizuje test za účelem nalézt mezi žadately takovou osobnost, která splňuje nejen praktické nároky profese, ale i očekávání společnosti.

chtěl jsem být jediným umělcem na světě, který může soudit ostatní – ze své profese –, ale sám souzen být nemůže.

test jsem podstoupil 25. října 2007.

na základě zkušenosti z testu jsem napsal dvě audio povídky, které jsou součástí instalace. návštěvník se nedozví jak jsem při testu dopadl (výsledný verdikt zná – kromě mě samotného – jen psycholog, který test vyhodnotil). posluchač si musí svůj úsudek utvořit podle dvou odlišných výpovědí: udělal, neudělal. obdobně, jako u výtvarného umění, kde existují pouze osobní úvahy a vše se odvíjí ze střetu mnoha zájmů.

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

an audio installation (two audio records, cd player, hi-fi receiver, iron construction).

three years ago i decided to apply to the ministry of justice to take the psychology test required for all applicants of judicial seats. the test, organized by the ministry, is aimed at helping to identify those individuals who would be best suited to fulfill not only the practical requirements that come with the job of being judge, but the expectations of society as well.

it was my idea to become the first artist in the world who would be in an official position to pass judgment on others – in my professional circle – without being judged myself.

i took the test on oct. 25, 2007.

based on my experiences, i wrote two audio-stories, each with a different version of the possible outcome. the visitor, or listener, doesn’t know what the actual final result of the test was (only the psychologist who conducted the test and i know whether i passed or not), but must come to their own conclusion based on listening to each version. this is similar to the visual arts, where there are only personal judgments and everything takes place in a situation full of varying conflicts of personal interests.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

první verze

byla to čím dál tím více sílící skepse; ve své podstatě hluboce iracionální – neodůvodnitelná, ale permanentně zesilující; jenž mě donutila vyhledat telefonní číslo na ministerstvo.

rozhodl jsem se podstoupit psychologický test určený čekatelům na soudcovský post.

nemám sice potřebné vzdělání ani zkušenosti, aby podstoupení testu pro mne mělo reálný smysl – vlastně se ani netoužím stát soudcem. chtěl jsem si pouze ověřil; jestli dokáži každý den, každou hodinu, či dokonce každou minutu a vteřinu vytvářet subjektivní soudy odpovídající osobnosti soudce. a očekával jsem: jestliže uspěji, že se stanu plně nezávislým na názoru ostatních – čímž skepse zmizí. již se nebudu muset stresovat v situacích konfrontace svého názoru se svým okolím a mít přitom neustále pocit, že ztrácím čím dál více půdu pod nohama.

tak jsem to viděl na začátku.

první kontakt proběhl vcelku dobře, po několika telefonních přesměrování na "více" a "více" kompetentní místa jsem byl nakonec přepojen do správné kanceláře. domluvil jsem si schůzku s panem kocourkem, na niž mi sdělil, že v mé žádosti nevidí problém a rád ji předá ke schválení svému nadřízenému. první překážka byla odstraněna. skepse začala postupně vyprchávat.

to se odehrálo předminulý rok v listopadu.

během následujícího půlročního vyčkávání, kdy proběhlo ještě několik telefonátů a emailů mezi mnou a panem kocourkem, jsem si začal postupně uvědomovat – pokuď projdu testem, cosi se změní; sice budu nezávislý na svém okolí, ale pokud chci tohoto dosáhnout testem určeným čekatelům na soudcovský post; budu muset přiznat sám sobě, že jsem vlastně povahou byrokrat.

v oné chvíli uvědomění jsem začal přemýšlet o možnosti hodit celou tuhle věc, ohledně testu, za hlavu.

minulý červen jsem pak konečně obdržel termín a místo testu – dvacátý pátý říjen, druhá hodina odpoledne v pracovně psychologa – jiřího dana – v brně.

o testu se nebudu zmiňovat do detailu. sestával se z jednoduchých otázek. na ukázku snad bude stačit zmínit dvě, skoro až poetické svým významem: jak si představujete ráj? a koho by jste si tam sebou vzal? má odpověď byla jednoduchá: ráj si představuji stejně jako svůj dosavadní život, ale bez bolesti a vzal bych si tam svoji mámu.

žádné otázky z práva. vše maximálně jednoduché. nic se nelze naučit – pouze můžete blafovat, pokuď to zvládnete.

testem jsem prošel.

výsledek zněl: byl by z vás skvělý byrokrat. nesetkal jsem se s člověkem, který by o sobě takhle nepochyboval.

s jiřím danem jsme si potřásli na rozloučenou; vstoupil jsem do jím přivolaného výtahu a sjel do přízemí.

můj charakter v soudu psychologa; pokuď ho budu brát vážně a to budu muset, protože mne stálo jeden rok života; se jeví najednou – jako průměr.

mohu o sobě dokonce přemýšlet jako o esenci průměru.

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

druhá verze

asi před rokem a půl jsem se rozhodl, po třičtvrtěročním váhání, požádat o nejvyšší iniciaci, neboť již není zahalena žádným tajemstvím. vše je zřejmé; proč byla ustanovena, jakou má historii, kdo ji ustanovil a kdo udržuje její status. ministerstvo o ní informuje v nesčetných médiích, jakými jsou propagační brožury, internet, veřejně přístupné konference a debaty. můžete jít do knihkupectví a koupit si knihy od jejích obhájců tak i od jejích odpůrců.

získat kontakt na první osobu – nebyl, jak jsem očekával, žádným problémem. stačilo nalézt číslo v telefonním seznamu a zavolat. první dveře se otevřely. setkal jsem se s panem kocourkem a předal mu svoji žádost. žádné celoživotní čekání v předpokoji první místnosti s neustále narůstají nedůvěrou.

po roce od prvního kontaktu s ministerstvem, vyplněném několika nedočkavými telefonáty a emaily, dovysvětlující méně zřejmé pasáže mé žádosti, jsem konečně stál před posledními dveřmi. skrýval se zde ten, který mi měl pomoci splnit můj sen.

sen: zbavit se potřeby, na základě pravidelného setkávání s lidmi, ověřovat svůj úsudek. pokuď zdárně projdu posledními dveřmi, stanu se plně nezávislým na názoru ostatních.

oním člověkem byl jiří dan, psycholog, a onou iniciací byly psychologické testy, které podstupují všichni čekatelé na soudcovský post.

nejprve mě překvapila velikost místnosti: měla necelých deset metrů čtverečních. poté chování samotného psychologa během testu. čím více jsem se snažil zodpovědět jím určené otázky, tím více se zdál být méně a méně koncentrovaný. pobíhal po místnosti a neustále mi vyprávěl o svém rozbitém počítači. dokonce i kvůli němu volal během testu do technické sekce univerzity. má nervozita se tím jen stupňovala.

šlo o masku, pod kterou se nacházel pozorný pohled zkušeného psychologa neopomíjející jediný vzorec mého chování, který by se dal popsat na základě jeho vědecké zkušenosti. vše hrál natolik dobře, že i když jeho přetvářka byla zřejmá, nebylo možné se od ní ani na chvíli oprostit.

testem jsem neprošel.

verdikt zněl: to, co jsem stvořil ve spolupráci s ministerstvem, je určeno k tomu nacházet nadané byrokraty. a tím vy nejste.

vyšel jsem ze dveří a jeho zámek za mnou lehce zaklapl.

za tu dobu, která uplynula od testu, jsem si uvědomil jednu určující věc: a to, že má výchova a i mé vlastní zájmy mě předurčují k tomu, abych byl tím, kdo ví – ale nemůžu být tím, kdo má právo omezovat v souhlasu s většinou, protože jsem k tomu nebyl předurčen správnou konstelací genů a sociální výchovy. možná, že za dalších sto let budou moci všichni čekatelé projít posledními dveřmi a to nejen po podmínkou změny sociální, ale i změny genetické.

být na jejich místě... asi bych neváhal.

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

first version

it was an ever strengthening skepticism – an essentially deeply irrational, unexplainable but constantly strengthening skepticism – which finally forced me to look up the ministry’s telephone number.

i had decided to take a psychological test designed for future judges.

i may not have the necessary education or experience for my taking this test to have any real meaning – i don’t even want to be a judge. i merely wanted to confirm whether i would be able – every day, every hour, or even every minute and second – to make subjective judgments corresponding to the personality of a judge. and i expected that, should i succeed, i would become fully independent from the opinions of others, and thus my skepticism would disappear. i would no longer be stressed out in situations in which my opinions were confronted with my surroundings, with the constant feeling that i was losing ever more ground under my feet.

at least that is how i saw it at the outset.

the first contact went quite smoothly. after being transferred a few times to "higher" and "higher" levels, i was finally connected with the right office. i made an appointment to see mr. kocourek, where i was informed that he did not see any problem with my request and would gladly pass it on to his supervisor for approval. the first hurdle had been overcome. my skepticism slowly began to fade.

this was two novembers ago.

during the subsequent six-month wait, which included several more phone calls and e-mails exchanged between mr. kocourek and myself, i gradually began to realize that something would change if i took the test: i would no longer be dependent on my surroundings, but if i wanted to achieve this goal through a test intended for future judges, i would have to admit to myself that i am actually a bureaucrat by nature.

at this point of realization, i began to think about the possibility of calling this whole test thing quits.

last june, i was finally given a date and place for my test – the twenty-fifth of october at two o’clock in the afternoon at the office of a psychologist, jiří dan, in brno.

i won’t go into detail about the test. it was made up of simple questions. as an example, it should be enough to mention two questions which are almost poetic in their implication: "how do you imagine paradise?" and "who would you take with you there?" my answer was simple: i imagine paradise the same as my life so far, but without pain, and i would take my mom.

no questions having to do with law. everything as simple as could be. nothing can be learned – you have to bluff your way through it, if you can.

i passed.

the verdict: you would make a great bureaucrat. i have never met a person so confident of himself.

jiří dan and i shook hands and said goodbye; i stepped into the elevator he had called for me and traveled down to the ground floor.

my character as judged by a psychologist; if i take it seriously – and i will have to, because it cost me a year of my life – then it suddenly seems… average.

i could even think of myself as the essence of average.

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

second version

about a year and a half ago i decided, after a nine-month deliberation, to request the highest initiation - it’s no longer shrouded in any mystery. everything is clear: why it was set up, its history, who set it up and who maintained its status. the ministry has provided information on it in countless media, such as promotional brochures, the internet, and conferences and debates open to the public. you can go to a bookstore and buy books by its supporters and opponents.

establishing contact with the first person was not, as i'd expected, any problem. all it took was to find the number in the phone directory and to call. the first door opened. i met with mr. kocourek and submitted my request to him. no eternal waiting in an antechamber filled with increasing distrust.

a year after my first contact with the ministry, filled with several unexpected phone calls and emails and clarification of less apparent passages of my request, i finally stood before the last door. behind it was the one who was to help me fulfil my dream.

the dream: to rid myself of the need, based on a regular meeting with people, to validate my thinking. if i successfully pass through the last door, i’ll become fully independent of the opinions of others.

the person was jiří dan, a psychologist, and the initiative was psychological tests that all candidates for a judicial post are subject to.

the size of the room first surprised me as it was nearly ten square meters. then there was the way the psychologist himself acted during the test: the more i tried to answer the designated questions, the less he seemed to concentrate. he fussed around the room and kept telling me about his broken computer. he even called during the test to the university's technical department to inquire into his computer. it made me increasingly anxious.

it was a mask that concealed the attention of an experienced psychologist catching all of my behavioural patterns which he'd be able to describe on the basis of his scientific experience. he played everything so well that even when his pretence was apparent, he wasn’t able to free himself of it even for a moment.

i didn’t pass the test.

this was the verdict: that which i had undergone with the ministry is designed to find gifted bureaucrats. and you’re not that.

i left through the door and its lock lightly clicked behind me.

since the test i've realised one important thing: my upbringing and my own interests predetermine whatever i may be, but that i can't be someone who has the right to pass down verdicts in consent with the majority, since i wasn't predetermined to do this by the correct constellation of genes and social upbringing. perhaps in a hundred years’ time all candidates will be able to pass through the last door - and not only providing that there’s a social change, but a genetic change as well.

i wouldn’t even consider being in their place.