pokaždé když zahlédl fotografii své tváře, cítil se nesvůj. nevěděl, jak ten pocit popsat; vlastně to neví dodnes. jedno ale věděl jistě: musí je vidět všechny. o ty své neměl strach, ty byly řádně roztříděny a zaarchivovány. horší to bylo s těmi, které pořídil někdo jiný; ty mu neustále unikaly. ať to byly kamarádovy fotografie, čerstvě přinesené z fotolabu, nebo cizí digitální fotoaparát s malým podsvíceným displejem. hledal každou záminku, aby si je mohl prohlédnout. obzvláště ty s jeho tváří. nedokázal se zbavit nutkání prohlédnout si těch několik barevných zrn nebo pixelů.věděl, že může být v takových okamžicích obviněn z narcismu – přeci jen, pozorujeme-li někoho, jak upřeně hledí několik minut na svůj portrét, pokládáme to za podezřelé –, ale on v tom viděl něco zcela jiného: příležitost nalézt klíč k tomu, kým je. přesto nebyl natolik hloupý, aby nechápal, že skrze fotografii nemůže nalézt své vlastní já; chtěl něco jiného: nalézt, kým je v očích druhých.

zpočátku schraňoval všechny své fotografie v několika šanonech. měl v nich všechno: rodinu, kamarády, záznamy z cest, fotodokumentaci své práce. při výběru snímků z negativů se řídil podle citového pouta, které ho k dané fotografii pojilo, nebo podle jejích estetických kvalit. následně, je v nejbližším fotolabu nechal zvětšit na formát třináctkrát osmnáct centimetrů. žádné kontaktní náhledy; na to neměl peníze. používal ten nejlevnější způsob: denní světlo. jako kritérium k řazení pozitivů v šanonech používal časovou posloupnost. za těch několik let – co archív vznikal – nebyl schopen vymyslet sofistikovanější způsob prezentace.
od okamžiku, kdy začal fotografie skenovat, a také od doby, kdy začal používat digitální fotoaparát, bylo vše jednoduší. především díky nízkým nákladů na pořízení snímků a jejich archivaci. mohl fotografie uchovávat na harddisku svého počítače a kdykoliv si je otevřít a prohlédnout – podsvícené umělým světlem – na monitoru. přesto se z počátku snažil v předchozí praxi pokračovat. bylo mu líto těch několika desítek hodin práce, které archívu za posledních několik let věnoval. nakonec množství portrétů stouplo na tak neúnosnou míru, že rezignoval a přestal fotografie zvětšovat. nedokázal si vybrat, která je ta pravá. rozhodl se proto zbylé pozitivy naskenovat a uchovat v binárním kódu.
všechny je měl uloženy na dvou místech, na svém externím harddisku ve složce fotografie, kde dodržel lineární řazení, a v počítači v programu iphoto, kde se již podřídil možnostem informačních technologií a fotografie rozdělil do tří skupin. za prvé, na fotografie pořízené ve fotografických studiích nebo ve fotokabinkách, za druhé, na autoportréty, za třetí, na portréty vytvořené druhou osobou.

snažil se nalézt ideální výraz své tváře. zajímal se o to, jak byl vyfocen, jaké gesto fotograf zachytil. přesněji, jakým gestem přiměl toho s aparátem k tomu, aby zmáčknul spoušť, a jaké gesto si ten s aparátem na něm vybral. vytvořil si přesnou představu o grimase tváře, kterou má nasadit, aby docílil chtěného efektu.
nějakou dobu to fungovalo, ale postupně s tím přestal. získal nekonkrétní pocit, že neustálým opakováním tohoto aktu vyjde najevo, o co se snaží. (změnit výraz tváře a udržet ji nezměněnu, než je fotograf schopen vybrat kompozici, zaostřit a zmáčknout spoušť.) pochopil směšnost takového chování.
začal mít rád fotografie ze třetí skupiny. především ty, kdy nevěděl, že je fotografován. měl pocit, že teprve teď je schopen zahlédnout, jak se chová a co je na něm zajímavého.

otevřel si složku se snímky, které si před chvilkou stáhnul do počítače… oslava narozenin jeho přítelkyně… většinou fotografie jeho a jejích kamarádů… prohlíží si známé tváře… jednu za druhou… dlouze a ledabyle… zrak mu sklouzává na oči… přesněji, na dvě černé panenky uprostřed různobarevných duhovek… znovu a znovu se snaží koncentrovat na celé postavy a na vzpomínky z předchozího večera… marně… vnímá pouze ty dva stejné černé body uprostřed různě tvarovaných obličejů… je jimi fascinovaný… představuje si, jaké je to v prostoru za nimi… myslí na to, jestli někdy v budoucnu bude mít možnost, nahlédnout tam… a jestli to bude vůbec chtít… dívá se znovu a znovu na oči na fotografiích.