na střední školu chodili o ročník výš dvojčata: ten mladší se jmenoval aleš a ten starší, co se narodil o pár minut dřív, tomáš. několik posledních dní na ně často myslím. aleše jsem totiž potkala nedávno na dejvické – na zastávce autobusů, jak je kulaťák… prošel okolo mě bez povšimnutí. zamávala jsem na něj, on ale nereagoval. přesto mi to nedalo a rozběhla jsem se za ním. říkala jsem si: možná mě neviděl, a pokud ano, nemusel mě poznat – přeci jenom, neviděli jsme se asi patnáct let… dostihla jsem ho na schodech do metra; díval se na mě s mírně překvapeným výrazem – evidentně mě nepoznával. pozdravila jsem, a on pořád nic. dost mě tím naštval, a tak jsem se mu pěkně připomněla… nebudu to tady opakovat, ale věř mi, stálo to za to… a víš, co on? začal se smát. to mě ještě víc vyvedlo z míry, ale – a to zase musím říct – okamžitě zareagoval a rychle se omluvil: prý mě nezná a musela jsem se splést – což se mu stává poměrně často; lidé ho potkávají na ulici a oslovují cizími jmény – jejich známých nebo vzdálených příbuzných. nikdy nepřišel na to, čím to je, ale asi – spíš určitě – jeho průměrným obličejem. opět se zasmál – tentokrát poněkud nervózně –, rozloučil se a odešel… byl alešovi tak podobný – ve tváři do posledního detailu. kdybys ho tak mohla vidět… jako by aleš měl ještě jednoho bráchu na zapřenou… a v tom to bylo… což mi ale došlo až po nějaké době… jak to, že jsem si ho nespletla s tomášem, ale pouze s alešem? jakto? vždyť to jsou dvojčata a i ve třiceti si musí být pořád podobní… a tak jsem si vzpomněla na onu domácí párty z konce třeťáku – možná si ji taky pamatuješ? –; konala se u heleny janečkové v domě jejích rodičů v dejvicích, kteří byli na dovolené na kanárech… bylo tam asi dvacet lidí, nejen ze střední… čtvrťáci měli těsně před maturitami a moc jsme je nevídali… no a v té době jsem byla snad už půl roku zamilovaná do tomáše; promiň, nikdy jsem ti to neřekla, ale snažila se o něj většina holek ze střední a já si musela dávat pozor. byli jsme párkrát v kině, na díze, ale jinak nic – žádný sex – nic… moc dobře to s náma uměl… věděl, kdy se usmát, kdy prohodit lichotku – a hlavně: byl to ten typ člověka, který ať na sebe vezme cokoliv, vždycky bude vypadat dobře… to ti snad nemusím připomínat… ten snad chodí v tričku, opraných džínách a teniskách doteď… já si ho ani jinak nedovedu představit. jenom když si vzpomenu na ty jeho rozcuchané vlasy… no, nic… ale jak se začal učit na maturu, tak se neozval… věděla jsem moc dobře, že po tomhle večírku ho už nemusím vůbec vidět; začnou prázdniny – odjede na dovolenou s rodiči nebo s kámoši, pak nastoupí na vejšku… znáš to… abych to zkrátila: nevyšlo to… tam jsem zjistila, že to, že se nevídáme, není maturitou, ale novou holkou – producírovali se tam přede všemi, jak to tak dělají všechny páry prvních pár týdnů a měsíců… jak jsem tam tak seděla, znechucená celou situací, přisedl si ke mně aleš… pár dní předtím si oholil vousy, které byly nechutně řídké a dlouhé až na prsa. taky si odpustil přijít v jednom z těch svých obleků, díky kterým připomínal spíš houmlesáka než středoškoláka… on byl jiný než tomáš. pamatuješ si, jak neustále měnil svoji vizáž? každý půl rok – někdy i častěji –, což bylo – a možná stále je – dost netypické pro jakákoli dvojčata na střední. ta většinou využívají své zaměnitelnosti k vylepšení skóre s učiteli… oni tenhle zažitý stereotyp dost porušovali – a to díky alešovi. vždycky jsem měla dojem, že se narodil bez vkusu a těma věčnými změnami se to snaží dohnat – ale marně… co měl jeho brácha dosytosti, jemu scházelo. na té párty mi ale hrozně připomínal svého bráchu – konečně se mu to povedlo… začali jsme se spolu bavit a já zjistila, že má skvělý smysl pro humor… takový zvláštní, dost těžko definovatelný… no, nebudu to protahovat: vyspala jsem se s ním a bylo to docela fajn… proč to ale říkám: druhý den ráno jsme se rozhodli koupit všem, co zůstali v domě, snídani. nejblíž byla myslím delvita – nebo nejaká podobná samoobsluha… jak jsme tak procházeli mezi regály, oslovila nás dvojice – no spíš aleše, a to ještě špatným jménem: spletli si ho se svým známým – úplně stejně jako já před pár dny… možná to byl ten dotyčný, bůh ví… na zpáteční cestě mi aleš řekl, že tohle se mu stává poměrně často; lidé si ho věčně s někým pletou a jeho to začíná pěkně štvát; obzvlášť, když jeho bráchovi se to nestává – toho maj všichni za vzor vyjímečnosti… nechal se strhnout a začal na něho nadávat… to už bylo na mě moc – řekla jsem mu, že tohle nemíním poslouchat, nechala mu nákup a odešla… teprve tam mi došlo, co jsem provedla… vše je dočasné – hlavně co se týká mých vztahů… o pár let později na srazu střední – byl to hned ten první – jsem tomáše konečně dostala… ale to je tak všechno, co ti řeknu… nerada na tu noc vzpomínám… ne, že by ta noc byla nějak hrozná, ale slibovala jsem si od ní příliš moc… o pár let později bylo všechno pryč… přesto, zkusila jsem to – co kdyby… jedno ti ale řeknu: je zvláštní vzpomínat na to, jak se mně ta dvě zaměnitelná těla – dokonce měli i stejné přirození – snažila vzít po svém… v určitých momentech bylo jejich chování natolik podobné, že jsem chvílemi věřila, že jsem s tomášem, a přitom to byl aleš, a naopak… abych tě však neunavovala, zkrátím to – prostě a jednoduše: doteď nevím, co si o nich mám myslet a tahle příhoda mi to ještě více zašmodrchala.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

there were two twins in the year above at my school: the younger was called ales and the older, born a few minutes earlier, was tomas...i have been thinking about them often in the last few days...i met ales recently at dejvická, at the bus stop – where the kulatak square is...he passed by without noticing me; i waved to him – but he didn’t react; despite that i run after him...i said to myself: maybe he didn’t see me but if he did – maybe he didn’t recognise me – we hadn’t seen each other for about fifteen years...i caught up with him on the stairs to the metro; he was looking at me with a slightly surprised expression – it was evident that he wasn’t recognising me – i greeted him and he still wasn’t doing anything; i was pretty cheesed off and so i reminded myself to him...i won’t repeat it here but - believe me – it was worth it...and you know what he did...he started laughing; and that threw me even more, but – and i have to say that again – he reacted immediately and apologised; he didn’t know me and i must be mistaken – it happens to him quite often: people see him in the street and call him strange names – their friends’ names or names of distant relatives; he never found out why it was, but perhaps – quite certainly – because of his ordinary face; he smiled again – this time a bit nervously, said good-bye and left...he looked so much like ales, if you could only see him; his face – to the last detail, as if he had a double, a brother he never talked about...and that’s what it was...but i only realised after some time...how come i didn’t mix him up with tomas? - and only with ales? – how come? – they are twins and they still have to look alike even at thirty...and so i remembered that house party at the end of our third year – maybe you remember it too - it took place at helena janečková’s parents’ house in dejvice; they were on holiday at the canaries ...there were about twenty people there; not only from high school...the fourth year, they were just before their a-levels exams and we weren’t seeing much of them...and at that time i had been madly in love with tomas for six months already; excuse me, i’ve never told you that, but i was trying to get him just as most other girls from high school and i had to be careful; we went to the cinema a few times, but otherwise nothing – no sex – nothing...he knew how to manipulate us...he knew when to smile, when to flatter – and mainly: he was the type of person who – whatever he wears – he will always look good...i don’t have to remind you of that...he is probably wearing t-shits, washed out jeans and trainers to this day...i can’t imagine him any other way...when for example i remember his uncombed hair...well, nothing...but when he started working for his a-levels, he stopped contacting me....i knew very well that after this party i may not see him again; the vacations will start and - he will go on holiday with his parents or friends, then he will start at university...you know how it goes...to make it short: it didn’t work out ...there i found out: that the reason why we don’t see each other – is not because of the a-levels, but because of a new girlfriend; they paraded there in front of everybody – just as all pairs do it the first few weeks and months...and as i sat there, fed up with the whole situation, ales sat down next to me...a few days earlier he shaved off his beard – which was disgustingly thin and long down to his chest; he also didn’t wear one of his suits – thanks to them he looked more like a homeless bum than a high school student... he was different from tomas – do you remember how he was always changing his looks? ...every six months – sometimes even more often; which was – and perhaps still is – quite untypical for any high school twins; they usually use their interchangeability to score better with teachers... those two were usually transgressing this stereotype – which was thanks to ales...i always felt that he was born without taste and now he is trying to catch up with those constant changes – to no avail...what his brother had plenty, he was lacking...but at that party he reminded me of his brother – he finally got it right...we started talking and i discovered that he had a great sense of humour...slightly unusual, not easy to define...well, i won’t prolong it: i slept with him and it was quite nice...why am i saying this?: the next day in the morning we decided to buy breakfast for everybody in the house...the closest shop was delvita, i think - or some other similar supermarket... as we were walking through, a couple started talking to us – well, to ales and they called him the wrong name: they confused him with a friend of theirs – exactly the same as i did a few days ago...maybe it was him, god only knows...on the way back ales told me that it happens to him frequently: people always confuse him with somebody else and he is getting fed up with it; especially when it never happens to his brother...he is the example of extraordinariness...he went on and started complaining about him...that was too much for me – i told him, that i wasn’t going to listen to this, left the shopping with him and left...and only then i realised what i had done...everything is temporary – especially as far as my relationships go...a few years later at the high school reunion – he was the first one, that’s where i finally got tomas...but this is all i am going to tell you...i don’t like to remember that night...it’s not that the night was bad, but i was expecting too much...a few years later all was gone...but i had to try it – what if... but i tell you one thing: it’s weird to think back on how the two interchangeable bodies – they even had the same willies – tried to take me their own way...in certain moments, their behaviour was so similar that momentarily i believed that i was with tomas and in fact i was with ales, and vice-versa...but i don’t want to tire you – i cut it short...simply: i still don’t know what i think about them and this incident has complicated it even more.