mezera / the blank space (2008)
povídka (v této verzi: jako audio ve dvou telefonních budkách). / a short story (in this case: the story can be listening in the telephone booth as possibly real).
–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––
je pozdě večer... již nějakou chvíli leží v posteli... má hlad... rozhoduje se, jestli vstane a dojde se najíst do kuchyně... nechce se jí... je unavená... nejraději by usnula... přesto nakonec vstává a popaměti prochází ztemnělým bytem směrem ke kuchyni... v lince hledá chleba a nůž... před rokem ji otec naučil, jak si ukrojit plátek chleba a neříznout se... od té doby získala jistou zručnost... krájí... dívá se na své ruce, na nůž, na chleba a přitom její pohled prochází skrze ně... náhle ztuhne... prsty povolují sevření střenky nože... ona se však stále dívá skrze věci a nevnímá, že nůž upadl na podladu – několik centimetrů vedle její pravé nohy... celé tělo jí svírá křeč a mírně, nepravidelně se třese... trvá to již několik vteřin; má intenzivní pocit, že to hned tak nepřestane... poprvé si uvědomuje, že zemře.
po několika minutách může konečně zvednout nůž a vše uklidit... jde k ložnici svých rodičů, několikrát bere za kliku u dveří: je zamčeno... odchází do svého pokoje... lehne si do postele... chvíli se dívá skrze strop ven z pokoje, poté se obrací na bok... po protější stěně jako obvykle putují zleva doprava světla aut, která sem procházejí oknem z ulice... objeví se na několik vteřin a pak zmizí... oči si čím dál tím více přivykají rytmu světla a tmy... najednou si všímá jedné věci – světlo je pokaždé trošku jiné... na krátkou dobu v něm lze na chvilku zahlédnout strukturu reflektoru... je fascinována... nikdy si toho nevšimla... pokouší se soustředit a přesně rozeznat všechny jednotlivosti... nejde jí to... začíná proto počítat dobu, po kterou setrvá světlo na stěně... pečlivě rozkládá čas na jednotlivé části... přese všechno; světlo vždy unikne.
slyší ženský hlas a poté cítí něčí ruce na svém těle; uvědomuje si: nakonec se mi podařilo usnout. je to její matka, která jí šeptem oznamuje, že je pozdě, že by měla vstát a jít do školy. sedá si na postel. postupně si rozpomíná na včerejší noc. na chvilku jí tělem projede stejný pocit jako včera v kuchyni. rychle proto obejme matku a překotně se jí snaží vše říci.
chvilku jí trvalo pochopit důležitost situace, nemohla se v přívalu vyprávění své dcery zorientovat. v okamžiku, kdy jí vše zaklaplo, se ona rozplakala. litovala toho. měla být pozornější. začala ji hladit jemně po těle a mluvila na ni klidným hlasem. po několika minutách se situace uklidnila. dcera přestala plakat a pomalu usnula. její koncentrace na realitu se tak snížila. začala přemýšlet o této situaci všeobecněji, především z pohledu své profese. se svým manželem se spolupodílí na vývoji alternativních záznamů dat pro počítačové systémy. viděla v onom těle, ležícím jí na klíně: lidskou bytost, u níž došlo ke zdárné aktivaci systému, který je na rozdíl od binárního kódu podmíněn uvědoměním si nemožnosti souladu představ o nás samých s našimi zkušenostmi a našimi fyzickými předpoklady.
zavolala do školy a omluvila dceru na celý den. následně promluvila se služebnou. poprosila ji, aby zůstala celý den. poté se pozastavila nad oním připodobněním. teď jí s odstupem několika desítek minut nepřišlo tak nepatřičné. rozhodla se o tom poradit s manželem.
na cestě v autě na univerzitu mu vše podrobně vylíčila. reagoval odtažitě.
k traumatu své dcery se vyjádřil frázovitě a k jejímu názoru měl zas několik připomínek, které od začátku směřovaly k jedinému: k odmítnutí. podívala se na něj pozorněji – prohlížela si jeho tvář a začínalo jí docházet: že dosud nezažil to, co jeho dcera v osmi letech.
––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––-–––––––––––––––––––––
it’s late at night … she’s been in been for a while already … she’s hungry … she’s deciding whether to get up and go to the kitchen to get something to eat … she doesn’t feel like it … she’s tired … what she’d like most is to fall asleep again … in the end she gets up anyway and walks from memory through the dark flat toward the kitchen … she looks for some bread and a knife in the cupboard … a year ago her father taught her how to slice off a piece of bread without cutting herself … since then she’s got rather good at it … she slices … she looks at her hands, at the knife, at the bread, looking through them all the while … suddenly she goes stiff … her fingers slacken, releasing her grip on the knife … but she’s still looking through everything and doesn’t notice that he knife has fallen on the floor – a few centimetres from her right foot … her entire body is seized by a spasm and she trembles faintly, sporadically … it’s lasted a few seconds already; she’s got an intense feeling that it’s not going to stop anytime soon … she realises for the first time that she’s going to die.
after a few minutes she’s finally able to pick up the knife and put everything away … she goes to her parents’ bedroom and tries to turn the knob a few times: it’s locked … she goes back to her room … she lies down in her bed … for a while she gazes through the ceiling and out of the room; then she turns on her side … the headlights from passing cars shine through the window and advance from left to right on the opposing wall, as usual … they appear for a few seconds and then disappear … her eyes get more and more accustomed to the rhythmic light and darkness … suddenly she notices something – the light is a bit different each time … for a brief moment she can make out the details of the headlights … she’s fascinated … she’s never noticed it before … she tries to concentrate and pick out every particularity … she can’t … so she starts to count how long the lights stay on the wall … she carefully breaks time up into its constituent parts … in spite of it all, the lights always slip away.
she hears a female voice and then feels someone’s hand on her body; she realises: i must have finally managed to fall asleep. it’s her mother whispering in her ear, telling her it’s late, she should be getting up and going to school. she sits up in the bed. little by little, she recalls last night. for a moment, the same feeling she had last night courses through her body; quickly, she hugs her mother and starts to tell her everything, stumbling over her words.
it took her a while to grasp the seriousness of the situation; she couldn’t get her bearings in the flurry of her daughter’s words. the moment it all clicked, she started to cry. she felt bad about it. she should have been more attentive. she started caressing her and speaking to her in a soothing voice. a few minutes later, things had quieted down. her daughter had stopped crying and slowly fallen asleep, so her focus on reality abated. she began considering the situation more generally, from the standpoint of her profession. together with her husband, she was developing alternative ways of storing data in computer systems. in the body lying in her lap she saw a human being in whom a certain system had been activated, a system which – unlike a system based on binary code – was conditioned by an awareness of the impossibility of bringing our ideas about ourselves into harmony with our experiences and our physical circumstances.
she rang her daughter’s school and said she wouldn’t be coming in that day. after that, she talked with the maid. she asked her to stay the whole day. then, she stopped for a moment and reflected on the comparison. now, with a bit of hindsight, it didn’t seem so out of place. she decided to discuss it with her husband.
in their car on the way to the university, she explained everything to him in detail. he took it with reserve. he reacted to their daughter’s trauma with short phrases and had a few things to say about her reflections, which all tended toward the same thing from the start: rejection. she turned and examined him carefully – as she looked over his face, it gradually came to her: he hadn’t yet experienced what her daughter already had at the age of eight.
